BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






WD VIII.

14. srpna 2013 v 22:18 |  Walking Dead

"Už se nemusíš trápit, jsem v pořádku." usmála se. Její tělo se začalo rozpadat a prach roznesl vítr. pootevřela jsem oči a rozhlédla se po šeré místnosti. Co to bylo za sen? Nevzpomínám si… Očima jsem snažila najít alespoň jednoho z nich. Pak jsem si povzdychla. Lumen věděl, co říká… Nemůžu věřit jeho slovům… A teď když jsem vylítla na něj… Jediný, kdo mi tu zůstal je Vin… Tak proč tu není aspoň on…? Schoulila jsem se do klubíčka. Co když mě někdo příde zabít? Pak jsem se posadila. Musím se jít napít. Postavila jsem se a za kymácivé chůze se vydala do kuchyně. Normálně by i stačila voda, ale dostala jsem nehoráznou chuť na jablečnej džus. Když už jsem víceméně probraná procházela chodbou, vracel se ten strach… Všude bylo tmavo a panovalo takové děsivé ticho... Moje srdce se zastavilo snad pokaždý, když se ozval nějaký divný zvuk. Tiše jsem si zívla, a když jsem došla do kuchyně, tak jsem hned rozsvítila. To světlo bylo dost ostré, tak jsem jen prudce zavřela oči a došla k lednici poslepu. Otevřela jsem ji a vyndala si krabici s džusem. Zavřela jsem ji a pořádně se napila. Můj pohled spočinul na bělostné ploše lednice, kterou hyzdila jedna jasně červená skvrna. Jakoby po ni někdo přejel prsty. Roztřásla jsem se. Zase krev… Moje smysly se náhle staly ostřejší. Moje uši už vnímaly kapky krve dopadající do kaluže krve na stole. Můj nos už cítil ten pach krve mrtvých démonů. Moje prsty už vnímaly chladnou krabici džusu… Teď už jen stačilo se otočit, aby oči viděly… a ústa začala řvát… Byla ale zacpána něčí dlaní.
"Pšt, neřvi." Šeptal mi hlas do ucha. Uklidnila jsem se okamžitě, byl to Vin. Objal mě.
"Vine,… kdo to… mohl udělat…?" stále jsem zírala na mrtvá těla Andrey a Hala. "A proč? Oba byli tak hodní…" po tvářích se mi roztekly slzy.
"Promiň…" ozval se jeho hlas. Z jeho tónu mě polil chlad.
"Vi… ne?" zamumlala jsem. Něco… je špatně…
"Nikdo ti tentokrát nepomůže… Ani jeden z těch dvou. A všichni ostatní jsou už mrtví." Moje vědomí zachvátila děsivá pravda.
"Vine,… přestaň… Prosím ne… Vždyť ty jsi hodný… věřím ti…" selhával mi hlas.
"Neber si to osobně, jdu jen za svým cílem." stisk jeho objetí zesílil a na krku jsem brzy ucítila chladnou čepel. "Výzkumy vyžadují objeti, i co se týče lidí." zarazil mi ji do krku. Pak ji odtáhl a ke krku mi natlačil něco studeného a hladkého. Z jeho úst vyšla poslední věta. Zatmělo se mi před očima. Chytila jsem jeho ruku a v záchvatu bezmoci mu tu věc vytrhla z rukou. I jej musela překvapit ta síla, co se ve mně zvedla. Zkumavku, co jsem třímala v ruce jsem hravě rozdrtila v prstech. O krok ustoupil. Proč… ustupuje?
"El… tvoje oči…" mrmlal a ještě dál ustoupil. Rozčilovalo mě to.
"Co je s mýma očima?" rozešla jsem se k němu. Z kusu skla v mé ruce se stala zbraň. Sevřela jsem ji v ruce. Cítila jsem jak se mi ostré sklo zařezává do kůže a masa.
"Jsou to oči vraha." Řekl. Zamračila jsem se.
"Sklapni! Někdo,… kdo zabil tolik osob, co jsem měla ráda, mi nebude říkat takové věci!" Divně se na mě podíval.
"El… to jsem nebyl já… Kdo je zabil…" pořád se mě tak zvláštně díval a mě to neskutečně dopalovalo.
"Tak kdo teda?! Tvoje dvojče to rozhodně nebylo a Lumen byl při jedné z nich se mnou!"
"Pravda… Sunny jsem zabil já… to přiznávám. Ale El,… ostatní je tvá práce. Sunny to věděla a ze strachu se tě pokusila utopit ve sklepě, kde si jen pár hodin předtím ty nechala mrtvolu Vio, kterou ona našla. Věděl jsem, co chystá, tak jsem zařídil, že tam za vámi šel Lumen."
"Ne! Nelži mi! Nikoho jsem nezabila! To bych o tom přece věděla!" zaječela jsem. V místnosti při mém jeku zablikalo světlo, ale to bylo stejnak to poslední, co jsem vnímala.
"A co když máš alter ego, které touží brutálně likvidovat mrtvé démony?" zarazila jsem se v chůzi.
"Vine, nech toho… Tohle už není vtipné…" cítila jsem jak se mi z očí derou slzy.
"Je mi to líto… Měl jsem tě zabít dřív, než tě tohle ovládlo… Měl jsem se vykašlat na ten výzkum. To jsi nevěděla, že? Složení tvé krve je unikátní. Natolik unikátní, že v jisté konzistenci s dalšími látkami dokáže vrátit k životu mrtvé tělo oživlých lidí? Rozumíš tomu? To proto si tady. Jiinak by se tvůj povrchní otčín neobtěžoval s touhle šarádou." naklonila jsem hlavu do strany. Absolutně mě to už nezajímalo. Nebo spíš, jsem tomu nerozuměla. Co to říká? Taková spousta slov... Před očima se mi mihl obraz Lumena jak mu rve srdce z těla. Ano, to přesně se mi chce udělat. Držet v ruce tu mrtvou věc a bavit se jeho bolestným výrazem jak pomaloučku mačkám ten křehký orgán, co ho drží při jeho zasranym nemtrvym životě. Na tváři se mi mihl úsměv. Teď nejsem žádná El… Moje nohy byly mrštné a silné a ruce rychlé a hbité. Stačilo jen natáhnout ruku a poddat se té slasti… z masakru.

Někdo se mnou cloumal. Pootevřela jsem oči. Nade mnou byla Lumenova tvář.
"Ellen, co se tu stalo?" hlavou mi proběhly poslední události. Rychle jsem se vymrštila do sedu. Můj první pohled patřil mrtvému tělu přede mnou. Další pohled mi zasměřoval na dlaně.
"Ellen…?"
"Já… jsem ho zabila…" hlesla jsem. V očích mě pálily slzy a po rukách mi stékala krev. Čí... je to krev...? Vím... je to Vinova krev... ,,Já jsem zabila Vina!" tělo se mi začalo klepat. "Jsem vrah… odpornej vrah…" zadívala jsem se na jeho dvojče. První mrtvý démon, kterého jsem poznala seděl mlčky u jeho těla. Jeho pohled byl prázdný.
"Počkej, jak zabila?" ucítila jsem na rameni Lumenovu dlaň.
"Přesně to, co tím říkám! Zabila jsem ho! I ty ostatní!" hystericky jsem zavřískala a odstrčila ho. Ale při mé obvyklé síle bych ho rozhodně tvrdě neodhodila až k protější zdi.
"Vidíš?! Řekni mi… co to je… Já to nevím! Po čtyřech jsem dolezla k Vinovu tělu. Jeho bratra jsem vůbec nevnímala. Objala jsem mrtvé tělo, které už bylo mrtvolně studené a ještě víc se rozbrečela.
"Vine… Vine… promiň mi to… promiň… Promiň… vážně mi odpust… Vstaň… Nebuď mrtvý… Nechci, abys byl…" můj hlas postupně utichal. Byla jsem hrubě odstrčena jím… Vzal jeho tělo do náruče, zvedl se a šel s ním za stálého mlčení pryč. Podívala jsem se na Lumena.
"Taky mnou teď opovrhuješ? Notak, radši mě zabij. Dřív než to udělám já…" postavila jsem se, ale podlomily se mi kolena. Díval se na mě s podivným výrazem ve tváři. Pamatuju si… Ten samý měl předtím ve tváři Vin. Je to strach?
"Bojíš se mě?" hlesla jsem tiše, s pohledem upřeným na něm.
"Opovrhuji tebou a nenávidím tě. Jsi vážně odporná vražedkyně, strach z tebe ale v nemám. Je to škoda, že ses nechala ovládnout něčím, co vidím, že ani sama neznáš. Nevinnou Ellen jsem měl docela rád." řekl chladně a pak odvrátil pohled. Postavil se a odešel z místnosti. Tohle je… konec… Schoulila jsem se na zem do klubíčka a pouze brečela… Vybavovaly se mi ty chvíle, kdy jsme vraždila… Když jsem se smíchem rozřezala Violetino tělo,… kdy jsem usekala končetiny Andree a Halovi a oběsila je na lustru… Kdy jsem vrazila ruku do Vinova těla, a tak snadno rozdrtila ten důležitý orgán… Vše mě jen utvrzovalo v tom, že osoba, co měla být chráněna, sama pozabíjela většinu svých ochránců. Začaly se ze mě drát zoufalé hlasité výkřiky… Dokud nepřišla tma…

Možná je tohle... doopravdy konec...?


 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ewilan Ewilan | Web | 15. srpna 2013 v 21:53 | Reagovat

Tak tohle bych rozhodně nečekala...úžasný...chci tu další řadu XDD

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)