BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 6

11. srpna 2013 v 20:38 |  TNT

Její smích náhle utnul a její tělo se s bolestivým zaduněním sesulo přímo na mě.
"Co..." bolestně jsem zachraptěla. Její oči byly doširoka otevřené a z temene jí tekl proud krve. Lisa je... mrtvá... Neměla jsem čas nad tím přemýšlet, ale přeci mnou prolétl nepatrný smutek. Ozvalo se ještě několik výstřelů, pod kterými popadali její přívrženci jak boulingové figurky. Jediný, co mi ještě tak trochu fungovalo byl krk. S ostrou bolestí jsem pootočila hlavu, abych zahlédla něčí nohy. Zvedla jsem pohled nahoru.
"Mám... haldy..." zachraptěla jsem. Ten kluk... ta modrovlasá halucinace si mi dřepla vedle hlavy.
"Pšš..." zašeptal a přiložil mi na tvář hadr napuštený nějakou omamnou látkou. Moje bolest se náhle začala vytrácet, s ní ale i mé vědomí.

"Ou maj gád, to byla kalba..." zamumlala jsem a pootevřela oči. Byla jsem sama v nějaké místnosti. Chtěla jsem se posadit a rozhlédnout, ale zranění se hned připomněla. Těkala jsem po místnosti očima. Ležela jsem na velké posteli, z niž byla poodtažená bledě modrá nebesa. Místnost, ve které jsem byla, byla hodně velká, ale podle mě postrádala nábytek. I když ten, co tady byl vypadal draze. Zdi za mnou byly vymalované světle modrou. Pokoj, či co to bylo, nebyl útulný, což ještě podtrhoval výhled přes dvě sklem vyplněné zdi. Vyhodnotila jsem to, jako že se nacházím v nějakém drahém apartmá,... což ale není možné,... Či jo...? Ozvalo se klapnutí dveří. Hned, co se osoba objevila před postelí, jsem nakvašeně vyskočila, s úmyslem ji minimálně sterilizovat, skalpovat,... nebo něco takového, ale bolest mě donutila si lehnout zpátky. Nahnul se mi nad tvář a mrštně chytil moji zlámanou ruku, co mu letěla dát na tvář vtřícný pozdrav. Stiskl ji v tom místě, kde byla kost zlomená. Vyjekla jsem bolestí.
"Richie,... ty parchante..." procedila jsem skrz zuby. Nadzvedl obočí.
"Zachránil jsem ti život a už tu kolem tebe druhej den poletuju jak včelička a starám se ti o rány a ty mi nadáváš?"
"To do toho neser,... kde jsou ty prachy?" vyštěkla jsem. S klidný výrazem si na mě obkročmo sedl, ale viděla jsem, že si dává pozor, aby to nebolelo. Začala jsem sebou škubat, když jsem zjistila, že mi začíná rozmotávat obvazy, a že pod něma jaksi nic nemám. Na mou otázku neodpovídal.
"Kruci-! Nech toho!" sundal mi všechny obvazy z rukou a pak i z hrudi.
"Nedá se nic dělat... musím ti to převázat..." poposedl si na mně víc dozadu a začal mi převazovat ještě zcela nezahojené rány po Netterových Ishigách. Měl přitom naprosto klidný výraz. Jako by pro něj ženská hruď - ještě taková jakou mám já - znamenala asi tolik jako mraveniště na kraji lesa. To fakt nevím, jak mě napadlo...
"Richie... Ty jsi gay...?" naklonila jsem hlavu do strany a propalovala ho pohledem. V odpověď mi prstem přejel po pravém prsu a šťouchl mě do bradavky. Jemně s ní zakroužil. Na tváři mu hrál pobavený úsměv.
"Proš si to myslíš, hm?" sehnul se a přejel mi po ní jazykem. Zaškubalo mi v tváři.
"Ty debile! Přestaň!"
"Ale řekla sis o to sama..." vzal ji mezi zuby a zvedl ke mně oči. ,,Líbí?" zamumlal s ní v puse. Neodpověděla jsem, jen uvnitř mě zuřila vše pustošící bouře. Pustil ji a pak začal znovu bezeslova ošetřovat rány. Nakonec je převázal obvazem a celou hruď a břicho mi stáhl pevným obvazem. Pevně mi obvázal i ruce. Vyhozený ramena z kloubů mi musel nahodit, když jsem byla mimo.
"Teď obličej..." mumlal si pro sebe. Nějak jsem nepostřehla, že obvazy mám i na obličeji. Sundal je a prohlížel si mou tvář. Nebylo mi to moc příjemné, vzhledem k tomu, že nemám tušení, jak vypadám. Navlhčil tampónek nějakou léčivou látkou a začal se jím něžně dotýkat ran. Několik míst zalepil náplastěmi, z čehož jsem usoudila, že obličej mám už docela dobrej. Slezl ze mě a svlíkl ze mě bílé tříčtvrťáky - pravděpodobně byly jeho - a jak mi rychle došlo, byla jsem komplet v jeho hadrech... Jestli mě převlíkal on... Bezva...
"Máš štěstí, že máš tu svou reinkarnaci,... nikdo jinej by tohle už nerozchodil." oznámil mi. Neviděla jsem, jak obvazy sundavá, pouze cítila. Přes okraj postele hodil zakrvácené cosi. Věděla jsem, že kolena znovu obvazuje opatrně, stejně to ale bolelo.
"Proč to děláš?" zeptala jsem se a přitom zírala do stropu.
"Ty peníze jsou v téhle místnosti." odpověděl místo toho. Sice mi neodpověděl na otázku, ale odpověděl na tu předchozí. Uchechtla jsem se.
"Tak proč si je sebral? Abys nastrojil celý tohle divadlo, kde mi je vrátíš?" znovu mi oblékl třičtvrťáky. Chvíli jsem byla přesvědčená, že bych to zvládla sama, ale nakonec jsem zjistila, že můžu být ráda, když pohnu kotníkem a prsty.
"O Lise jsem nevěděl. Prostě jsme si všichni tři ocitli na stejném místě. A odpusť si ten tón, málem jsi umřela, važ si tý pomoci trochu."
"Kdybys mi nešloh ty prachy, tak by k tomu nikdy nedošlo." zavrčela jsem. Zvláštně se na mě zadíval.
"Vrátím ti je, pod podmínkou." začal uklízet věci zpět do lékárničky, či co to měl. Znovu se mě zmocnil vztek.
"Ty... si kladeš podmínky,... ohledně peněz, který si vzal mně?! Děláš si ze mě prdel?! Idiote! Debile! Kdybych neměla tak rozšračkovaný tělo, ukroutila by-"
"Nesmíš ho přivést zpátky." hlasitě mi do toho skočil. Zarazila jsem se.
"Co...?" zaklapl lékárničku a všechny použité, veskrze krví prosáklé, obvazy naházel do připravené igelitky.
"Nesmíš Juliana vytáhnout z vězení." řekl a zadíval se na mě.
"Já tomu rozumněla... Jen nechápu, proč to po mně chceš." zamračila jsem se. Zvedl igelitku a odnesl ji ke dveřím. Na stůl, co měl u jedné z prosklených stěn, položil lékárničku. Pak si sedl ke mně na postel. Pořád měl ten podivný výraz.
"Julian je grázl, a ty jsi jediná osoba, co si to stále nechce přiznat." začal. Sevřela jsem ruce v pěsti, ale nic jinýho jsem ani dělat nemohla. Jen házet vražedné pohledy a používat svůj ostrý jazyk.
"To není pravda! To už jste sakra všichni zapomněli, že pomohl nám všem?!" nevěřícně jsem na něj koukala. Zavrtěl hlavou.
"Pomohl, aby nás mohl využít. Už tolikrát nám podkopl nohy. Nakonec skončil tam, kde teď je a zasloužil si to." opáčil. Začala jsem se vzteky chvět.
"Drž klapačku! Julian není takovej! Měl jen potíže! Každej znás už někdy druhého využil, aby se vyhrabal z vlastních sraček! Je stejnej jako my!" zakřičela jsem na něj. Dlaně mi položil na ramena a nejspíš by mi jimi i zatřásl, kdybych nevyjekla bolestí. Jedno moje rameno neslo ještě vzpomínku po tom zkurvenym Ishigu. Zdálo se mi, že mu přes tvář přelétl omluvný úsměv.
"Sylvie, uklidni se. Julian není jako nikdo z nás. V tom vězení musí zůstat. Copak to nechápeš? Stejně jako ty věříš, že bys někoho ze své party pro něj klidně zabila, on by to fakt udělal, ale jen protože by se mu chtělo."
"Přestaň! Na mně mu záleží. Ty se klidně boj, když o něm takhle mluvíš! On ti to pak spočítá!" byla jsem fakt naštvaná. Jak si dovoluje o něm takhle mluvit?! Sundal ze mě ruce. Pořád měl ten klidný výraz, který mě prudil snad víc, než to, co říkal.
"Kde jsou ti řeknu, až se uzdravíš, pak tě i s něma pustím a dělej si, co chceš. Ale- Nebude to moje vina, až vážně umřeš."
,,A co se vůbec staráš?" prskla jsem. ,,Nenávidim tě,... nenávidim tě, Richie! Zhebni!" nepříčetně jsem na něj řvala. On se jen mlčky zvedl, vzal igelitku u dveří a odešel.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)