BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 30

31. srpna 2013 v 19:45 |  TNT

Překvapeně jsem zamrkala.
"Do Miami? Ale tam je přece táta!" začal se znovu smát.
"No a? Víš jak je to velké město? Navíc, už ho musíme zbavit strachu o jeho malou dcerušku. Jinak to nedopadne dobře. Tvoje matka měla více schopností než ukazovala. A Richie... jeho sílu jsem nikdy sám neviděl. Ale ty... jsi silná. A za rok, kdy už budeš dospělá by tvoje síla mohla trumfnout tvoji maminu. A ta by by chtěla, abys pokračovala v tom, co ona byla nucena začít. Vlastně si to přála, ale to tvůj taťka neví."
"Co máš na mysli? A jakto, že toho tolik o mně víš?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou.
"To se dozvíš až tam. A jakto že toho o tobě tolik vím? To je... tajemství." uculil se. Pak mě drapl za zápěstí a někam mě vedl. Došli jsme k autu. Usadil mě dozadu a sám si sedl na místo spolujezdce. Představil mě tomu rudovlasému řidiči.
"Drahoušku, tak tohle je Cole. Můj boyfriend" k mému překvapení ho políbil. Cole mi pak podal ruku.
"Těší mě, Kathie." vlídně se usmál. ,,Tohohle blbečka neber moc vážně, je praštenej." zatahal Toma za ucho.
"Jau, hele a to jsem se před ní snažil bejt cool." drcl ho do boku a pak se na mě otočil.
"Tak teď tě hodíme na letiště, kde na tebe bude čekat Chris a Jeremy. Měli cestu okolo, a tak se nabídli, že ti tam ukážou jakým letadlem poletíš, daj ti falešné doklady a tak. Nemusíš se bát, že je nepoznáš."
"Počkej... jak falešné doklady?" řekla jsem trochu... no vyděšeně? Tom se ke mně natáhl a cvrnkl mě do čela. Mezitím už Cole rozjel auto.
"Nemusíš se bát. Ačkoliv tak možná nikdo z lidí, které ti budou pomáhat, nebude vypadat, jsou spolehlivý a hodný."

Jeli jsme ještě docela dlouho, ale cesta se hodně krátila kecáním s těma dvěma. Trochu mě zarazil jejich věk, protože vypadají tak mladě. Ale můj taťka taky nevypadá na čtyřicet tři, ale tak na dvacetpět, takže jsem se tím příliš nezaobírala. Každopádně se s něma dalo neobyčejně dobře povídat. Před ramena jsem si dala tašku a noťas a na letišti se s nimi rozloučila. Trochu se mě zmocnila lítost, když mi jejich auto zmizelo za rohem. Doufám, že se ještě někdy potkáme.

Vstoupila jsem do budovy a očima hledala dvě osoby jmenované jako Chris a Jeremy. Tom měl pravdu, nemusela jsem hledat dlouho. Totiž, kolem nich byl vytvořený docela velký kruh, který ta hromada lidí okolo vážně dodržovala. Došla jsem k nim. První si mě všiml ten starší. Alespoň tak vypadal. Vlasy měl kratší a špinavě blond. Byly v nich už patrné šediny. Ten druhý měl vlasy delší a oříškově hnědé. Působil dost mladě. Tipovala jsem, že mu bude něco kolem třicetišesti. Ten starší vstal a šel mi naproti. Brzy jsem pochopila, proč se jim lidé tak vyhýbali. Strašně něčím smrděli. Cuklo mi v koutku a pokusila jsem se o normální výraz a pak v další fázi i o milý úsměv. Podal mi ruku.
"Ahoj Kathie, jsem Chris." přemohla jsem se a podala mu ji. Pak si musím dojít vydrhnout ruce... tím druhým - s Jeremim - jsem si taky potřásla.
"Promiň... pro ten zápach máme vysvětlení." trochu ztrápeně se usmál Jeremy a pak se křivým pohledem podíval na dlouhána vedle sebe. "To protože tady ten idiot si nemohl dát pokoj a musel tam jet dneska, k tomu si musel zaexperimentovat a nakonec nás shodit do tý skládky." na tváři měl takový... nebezpečný úsměv. "Uvědomuješ si, že jsi mi zlomil vaz? Mohl jsem umřít!" blbě jsem se zatvářila. Každej přece umře, když mu zlomí vaz. Pak mi to došlo.
"Hlavně se jich neboj, představ si je jako hodného doktora Staina a jeho zombíčka Frankeiho."
Začala jsem se tiše hihňat. Chápu. Vůbec mě to neděsilo ani nepřekvapovalo. Jediný co mě trochu straší v palici je ten můj totální klid. Vlastně se mi spíš zdá, že se tím paranormem okolo poslední dobou, spíše dobře bavím. Jeremy do mě drcl a probral mě s tím ze zamyšlení.
"Hele nesměj se, být nesmrtelnej taky není prdel. Jinak se zdá, že tě nic z toho, co teď prožíváš neděsí... To je... děsivé, být tak moc po své mamince. Ale máš u mě jedno nepodstatné plus, že se mě nesnažíš zabít." pak mávl rukou. ,,No ale proto tu nejsme... Neboj, nebude to na dlouho, jen ti předáme pár informací." do Miami jsem nehorázně chtěla, a tak jsem proti ničemu nijak neprotestovala a jen pozorně poslouchala. To vlastně můžou bejt rádi...

Brzy jsem se ocitla v letadle. Usadila jsem se na svoje místo, zkotrolovala zda mám u sebe všechny doklady a pak se pohodlně opřela. Upřímně trochu se toho letu bojím. Nikdy jsem ještě letadlem necestovala.

"Richie,... proč mi nechceš říct, proč musím zpátky do Londýna sama?" otočil se ke mně s vlídným úsměvem. Přešel ke mně a objal mě kolem pasu.
"Jednou ti to vysvětlím, ano?" dal mi pusu na čelo. ,,A teď si společně vykoupeme, co ty na to?"

Pootevřela jsem oči. Někdo se mnou třásl a mluvil na mě. Oči se mi střetly s těma letuščinýma. Chápu... prospala jsem celej let. To je dobře... Vylezla jsem ven a došla si pro svoje věci. Rozhlédla jsem se. Tak... a co teď...? Vytáhla jsem ten kousek papíru, na kterém byla adresa.
"Sedni do taxíka a jeď na tuhle adresu." hm... Opustila jsem letiště a šla stopovat. Stopnout taxík chvíli trvalo. Fakt je tu dost lidí... A taky je tu příšerný teplo... Zasedla jsem si i s věcmi dozadu a ukázala řidiči papírek. Kývl a rozjel se. Jeho přiblblé pohledy do zrcátka jsem ignorovala. Dívala jsem se z okýnka ven a rozhlížala se. Všude byla nějakou zeleň. Hlavně palmy. A po levé straně jsem měla nekonečnou písčitou pláž a nekonečně moře.

Dostali jsme se to dopravní zácpy, a tak dostat se na to místo ještě nějakou dobu trvalo. Navíc to bylo i dost daleko. Dojeli jsme k takové velké bráně. Tam mě taxikář vysadil. Dál prý už nejede. Pokrčila jsem rameny, zaplatila kolik si řekl a vylezla ven. Podívala jsem se na bránu. Byla zarostlá nějakou popínavou rostlinou, tak dovnitř nebylo moc vidět. Znám spoustu takovýhlech filmů. Tam ale postavy vnímají naprosté ticho. To já ne. Slyšela jsem ptáky a šelest stromů. Hlasy, smích, tlukot několika srdcí, vrzání schodů, pokládání karet na stůl, zvuk jak někdo plave v bazéně, pití něčeho z brčka, odrážení basketbalového míče o zem. Dotkla jsem se kliky brány a chtěla otevřít. Zamčeno. Zvláštní... ve filmech se vždycky otevírají sami.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)