BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 26

31. srpna 2013 v 19:41 |  TNT

Probudil mě pláč. Byla jsem tak unavená, že můj první pokus vstát dopadl políbením země a druhý vražením do dětské postýlky. Odhrnula jsem si vlasy z tváře a naklonila se nad kabonící se mimi.
"Proč pláčeš teď? Co ti schází?" vzala jsem ho do rukou a přivinula k sobě...

Pomalu jsem otevřela slepená víčka a hřbetem ruky si otřela slinu, kterou jsem akčně pouštěla do polštáře. Sen... Překulila jsem se, i s tím svým balónem, na záda. Ta tíha... asi mě to roztrhne... Chtělo by to nějakej spešl vak, jinak nevím, co zepředu se ze mě urve dřív... Ach, mám žížu... Začala jsem se batolit z postele. Hned jak jsem zvládla tento krok, následoval druhý, kdy jsem se dobalancovala do velké kuchyně. Nalila jsem si do sklenice studenou vodu a pořádně se napila. Poté, co můj mozek zapnul, mě napadlo podívat se na čas. A pak jsem shodou okolností zjistila, že už jsem dávno měla být někde jinde. Zpropadená tma... Člověk nerozezná pomalu čtyři hodiny od desíti... večer. Ozvalo se zaklepání. Ano... to je určitě Hayato. Teď mě zjebe. Opatrně jsem se přisunula ke dveřím a naslouchala. Normálnímu člověku by snad došlo, že tímhle způsobem k ničemu nedojde. Ale já jsem retard, a když už jsem přitom, tak rozhodně nejsem normální. Retard, který je teprve pár minut vzhůru. Teď si tak říkám, že to děcko to fakt se svojí mamkou nebude mít vůbec snadný.
"Já vím, že stojíš u dveří, Sylvie." ozval se jeho jasný hlas. Povzdychla jsem se, odjistila zámek a otevřela dveře. Obdaroval mě svým milým úsměvem.
"Neměla jsi právě teď už někde být?" zeptal se. Uhnula jsem pohledem.
"Já vím,... sorry." ustoupila jsem a pustila ho dovnitř. Pocuchal mi vlasy.
"Máš štestí, že tu přednášku na poslední chvíli zrušili." drze se usadil na gauč v prostorném obýváku. Zavřela jsem a zamkla dveře a šla si sednout naproti němu. Cítila jsem jeho pobavený pohled, když jsem se při sedání si snažila nepřevážit se.
"Proč jí zrušili?" zeptala jsem se, jen aby neucedil nějakou blbou poznámku k mému nového sit down future mother style. Prohrábl si vlasy.
"Profesora Hackinse těsně před jejím začátkem zavraždili." řekl a pak se postavil. ,,Nabídnu si džus, ju?" postavil se a zašel do kuchyně. Byla napojená na obývák, takže jsem ho měla stále v hledíku.
"Zabili?" zopakovala jsem. Přikývl.
"Našli ho v šatně ve skříni..." vyndal si sklenici. ,,bez hlavy." dodal a nalil si jablečnej džusík. Aniž by se ptal, nalil mi taky a postavil ho přede mě.
"Díky..." řekla jsem a pak se krapet zamračila. "Nechápu,... proč by někdo vraždil staříka Hackyho?" napil se. Chvíli džus převaloval v ústech a pak teprve polk. Pokrčil rameny.
"Tohle já fakt nevím." znovu se napil. "Ale vyslechl jsem si takový divný rozhovor. Prý šlo o nějaké fragmenty... No, pak už to nazývali klenoty. A Hackins asi věděl něco, co vědět neměl... Nebo věděl víc než by měl." neklidně jsem se zavrtěla. Znova tohle? Nejsem tu ani dva týdny... Po Richiem a ostatních není vidu ani slechu, ale tohle se mi do cesty plete stále.
"něco...?" škubla jsem sebou.
"Co si říkal?"
"Jen se divně tváříš. Děje se něco?" zkoumavě se na mě zadíval.
"Nic, v pohodě." zalhala jsem. Stále mě ale propaloval pohledem. Nevydržela jsem to a sklopila pohled k zemi. Zatvářil se jaksi spokojeně. Kruci, jemu je tak těžký lhát.
"Hm... jo, abych nezapomněl,..." odmlčel se a pak odkudsi vytáhl složený kus papíru. Zvědavě jsem se po něm dívala. Podal mi ho. Nic dalšího mi k němu neřekl, tak jsem ho rozložila a četla. Byl to jen obyčejný papír, na kterém bylo vytištěno několik slov. Všechno to byly přezdívky.
"Lily, Abide, Fleury, Bunny Girl, Pink Juice, Claus a Kissy." četla jsem nahlas. Pak jsem k němu zvedla oči.
"Tak tohle budou přezdívky přidělené těm, co jednou budou jednou ochraňovat mou holčičku?"
"Ano. Ale kdoví, co za lidi to vůbec bude." zvedla jsem oči v zamyšlení ke stropu.
"Je mi jedno, co budou zač,... ale jestli fakt umřu, tak jestli se jí něco stane, asi je přídu přerazit ze záhrobí." odvětila jsem naprosto vážně. Rozesmálo ho to.


Probudila jsem se do slunečního rána. Byla jsem vděčná, že si ptáci dali jeden den volno, ale nevadilo by mi, kdyby si slunce rozhodlo jít taky aspoň na týden na dovču. Protřela jsem si oči. Ale i když neslyším ptáky, rozhodně nemůžu říct, že je to tiché ráno. Alespoň pro mě ne. Slyšela jsem vysavač, který řádil přesně deset pater pode mnou. Souseda - zpěváka - jak si zpívá ve sprše dvě patra podemnou. Jak má služebná zalívá květiny na střešní zahradě a pak jak ostřihává keříky, které zahradu lemují. Jak v koupelně pomalu a stereotypně odkapávájí kapky z nedovřeného umyvadla. Jak si moje kočka hraje s granulí. Jak v hotelu naproti někdo meje okno. Jak se dole zavírájí a otevírají posuvné dveře. Slyším startující auto v garáži. Jak něco praská v kuchyni... Moment... Napřímila jsem se dosedu a zaposlouchala se. Pak jsem vytřeštila oči a vyletěla z postele a letěla přes obývák do kuchyně. Už od dveří mě praštil do nosu zápach něčeho spálenýho a pálenýho. Vidina ohně po celé lince přišla až o několik málo vteřin později.
"Omg, já jsem debil!" vyjekla jsem a začala pomalu panikařit. Pak jsem teda našla nějaký kýble, natočila do nich vodu, spláchla a v té clouně nastálého bílého dýmu, otočila čudlíkem na sporáku.
"Jsi prostě kráva, že? Ne každej nechá přes nos zapnutej sporák... a ještě na něj hodí tu papírovou bednu s dvěma flaškama Whisky! Do prdele, moje Whisky!!!" zařvala jsem. Přemýšlela jsem, jestli si mám rvát raději vlasy nebo spíš omdlít. Potom, co jsem uznala, že moje vlasy jsou drahocenější než můj momentální stav vědomí jsem mrdla čelem o zeď. Trochu to zabolelo, ale nic to se mnou neudělalo. Když tak někdo není normální... Nastražila jsem uši. Mobil... vedle.... tam... v pokoji. Jůů, to určitě volá táta! Zapomněla jsem na ohořelou linku a natěšeně jsem tam nalítla, skočila jak pravá americká star na postel (dala si hlavou o dřevěnýto tentononco vepředu) a po lehkém oklepání se, jsem vzala do ruky mobil a pak to se slavnostním stisknutí tlačítka ukazovákem, zvedla.
"Tatí!" zahučela jsem do mobilu. Člověk na druhé straně se zasmál.
"Jak se máš?" zeptal se.
"No... skvělě!" jen chybělo málo, abych vypálila celou kuchyň... ,,A co ty?"
"Výborně. Dostal jsem totiž volno, tak můžu jet na chvíli domů. Jsi ráda?" znovu se zasmál nad tím, jak jsem se pak úplně rozzářila.
"A kdy? Kdy? Kdy? Kdy přijedeš? Nesměj se pořád a už mi to řekni."
"Kath? Že ty jsi zase vařila?" ozvalo se v mobilu. V tu chvíli jsem úplně strnula. Pak jsem zavřela oči a zaposlouchala se do zvuků. Cítím jeho dech... Vyskočila jsem z postele a letěla ke dveřím. Švihem jsem je otevřela (ještě, že nebyly zajištěný zámkem) a setkala se s jeho pohledem. Na tváři se mi vytvořil úsměv.
"Tatííí!" skočila jsem na něj a chudáka ho sevřela v drtivém objetí. Zaskuhral.
"Pozor na tu sílu, co máš od maminky, mé dítě." zaúpěl. Povolila jsem a nechala ho mě taky obejmout.
"Stýskalo se mi." zamumlala jsem mu do hrudi.
"Vidím." pohladil mě po vlasech. ,,Nechal jsem tě tu samotnou taky už dlouho." položil si bradu na mojí hlavu. "Ty jsi zase vyrostla." řekl obviňujícím hlasem až jsem se musela zahihňat.
"Přerostu tě." šťouchla jsem ho do boku. To bylo znamení k začátku naší kočkovaný. Jako obvykle první vyhlašoval Time out. Nedá se nic dělat. I když se tu sílu pokusím snížit na minimum, stále to není dost. Pak jsme si sedli na gauč. Hlavou jsem se mu opřela o rameno. Takhle jsme si strašně dlouhou dobu povídali. Často mi vyprávěl o tom městě, kde žil s maminkou. Čím dál víc jsem toužila se tam jednou jet podívat. Jen nerozumím proč jsem to měla zakázané. Zrovna tohle. Nic jiného. Taky věděl, že jsem dost praštěná na to, abych tenhle zákaz porušila, a tak... jsem z něho jméno toho města nikdy nedostala. Vím jen, že je to poblíž Londýna. A tak jsem... začala pátrat.


Zrovna jsem dávala do pořádku kuchyň, když jsem zaslechla jak mu zvoní mobil, jak ho zvedá a s někým mluví. Ani kdybych chtěla neposlouchat, nešlo by to, tak jsem se jen podvolila a během stěhování ohořelých linek drze naslouchala jejich rozhovor.
"Richie..." slyšela jsem jak druhý hlas říká jeho jméno. S tímhle člověkem telefonuje vždycky, když je tu.
"Ještě stále nic?"
"Ne. Jen nějaký spis - přesněji dopis - mě navedl do Miami. Už mám letenku."
"Na kdy? Mám letět s tebou?"
"Není třeba. Navíc, vy tam máte taky svoje starosti."
"Chápu. Musíš to prozkoumat sám, že? No, ty si poradíš sám beze mě. Navíc bych sebou vzal i je."
"Nene, je už do toho nepleť. Mají právo žít už bez tohohle."
"A ty snad ne, Richie? Zasloužíš si odpočinek více než kdokoliv jiný." nastala krátká odmlka.
"Já jsem tohle Sylvii a i ostatním... Cutters i TNT dlužný. Jinak, kontaktoval jsem Hayata. Setká se s tebou v New Yorku." cítila jsem, že i když tam padají názvy, které neznám a velká města, stále si dávají pozor na moje uši. Hltala jsem teda každé slovo a čekala i sebemenší prozrazení čehokoliv. Když hovor skončil, přilítla jsem za ním do obýváku.
"Kdy odjíždíš?" uhnul pohledem. Začalo mi to docházet.

"Ty jsi se se mnou přišel jen rozloučit, viď? Protože zase někam odjedeš na strašně dlouho..."
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)