BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 20

12. srpna 2013 v 1:08 |  TNT

4. května ráno bylo takové to ošklivé sychané počasí. Když vzduch je studenej, vítr je studenej a všechno mokrý o deště a nebe trudně šedý. Byl to takový den na prd, kdy člověka opouští náladě a začíná přemýšlet nad kravinama. Aspoň, tak to teda mám já. Potloukala jsem se po ulici, když ke mně vítr donesl posměšné hlasy. Po ujití několika metrů jsem zjistila, že zas tak dalek od zdroje nejsem. A já jsem tak zvědavá... Rozešla jsem se ke skupince. Byl to dav jakýchsi vandalů, které potkat před několika lety, tak bych vzala kramle. Teď jsem si to k nim jistým krokem mířila. Něčemu se najednou začali děsně smát a já byla zvědavější. Uslyšela jsem vzlyk. Snažila jsem se jim nahlédnout přes rameno, ale stále mi trochu chyběla výška, abych přes ně všechny viděla. Po marném zvedání se na špičyky, kdy si mě nevšimla ani jedno oko či ucho, jsem se krapet naštvala.
"Noták." zabručela jsem docela hlasitě. Několik z nich zmlklo a otočilo se na mě. Pak už to šlo jako řetězová reakce a všechny zraky budižkničemů se upíraly na mé ctěné ego. Usmála jsem se.
"Chci se taky podívat." jeden mě nečekaně drapl za zápěstí a stáhnul k zemi doprostřed hloučku. Vyvolalo to pro mě nepochopitlený smích.
"Čumte na tu čúzu, odvážná." ohlédla jsem se vedle sebe. Na zemi tam ležel takový drobný blonďáček, samá modřina, odřenina a trochu i krev. Podíval se na mě a naše oči se setkaly. Kapánek jsem sebou cukla překvapením, když mě poznání koplo jak fotbalový míč. On je... jako já. Na tváři se mi usadil nechápaný pohled. Ignorovala jsem kecy shůry a civěla na blonďáčka.
"Proč se nebráníš? Máš sílu." zeptala jsem se. Udiveně na mě vyvalil své velké modré oči.
"Jak to víš? Kdo jsi?" nestihla jsem odpověď, protože mi do tváře přilítla rána. Zamračila jsem se.
"To bylo au." postavila jsem se a uhnula se další ráně. Pěst, co mi letěla dát pozdrav byla mou rukou chycena v zápěstí a zkroucená za zády. Zmlkli. Ďábelsky jsem se usmívala.
"Děkuji za pozornost." ruku jsem přelomila. Bylo to tak snadné jako prsty zlomit párátko. Zařval a já se v tom bolestném křiku vyžívala. Stále jsem se ale kontrolovala. Nechtěla jsem tu stropit žádnou krvavou scénu. Nikdo tu nesmí zemřít, jestli tu chci žít. V očích mi nebezpečně zasvítilo. Několik z nich couvlo, ale některé napadló zkusit jakýs takýs výpad najednou. Bylo jim to k ničemu. Žádnou bojovou techniku nemám, sebeobranu, ani nějaké základy něčeho nemám, ale nebylo to potřeba. Vše mi plně nahrazovala ta nadlidská síla. Koutkem oka jsem zahlédla jak se kluk zvedá a chystá se k útěku. Rozhlédla jsem se. Něco... Ha! Objema dlaněma jsem objala dopravní značku a zabrala. Když to viděli ti chlápci vzali nohy na ramena. Zamířila jsem a švihla a značka dolétla přímo před kluka. Vyjekl a chtěl změnit směr, ale byla jsem rychlejší. Zaškubalo mi ve tváři.
"Proč přede mnou jako zdrháč, blbečku?" osočila jsem ho a vrazila ruce do kapec. Změřila jsem si ho od hlavy k patě. Takový drobný chlapec...
"Kolik ti je?" kalpánek couvl. Cuklo mi v obočí.
"Necouvej, copak ti něco dělám?" zahřměla jsem, chytla ho za zápěstí a zavedla do nějaké uličky. Ještě, abych měla něco společného s tou značkou. Ruce jsem mu položila na remany a tvrdě posadila na fontánu.
"Tak to zkusíme znova, kolik ti je?" podíval se mi do očí. Cítila jsem v něm cosi drzého i dokonce nebezpečného.
"Dvanáct." řekl. Páni... malinkej... Ale , jestli ji má... prošel si taky k jejímu získání něčím podobným jako já...? No tak... mě je taky jenom šestnáct,... ale zase vypadám o pár let starší. To se taky počítá. Ušklíbla jsem se. Tak nějak jsem cítila, že není dobrý nápad ukázat nějakou dobrou stránku. I takový škvrně by toho dokázalo využít, tím jsem si byla jistá.
"Jsem Sylvie, jak se jmenuješ?" otázala jsem se a na fontáně si sedla do tureckého sedu.
"Říkají mi Trace." na tváři se mu zjevil úškrn. Cosi se ve mně zlomilo. Ten kluk... chci, aby mě uznával. Začala jsem si ho bedlivě prohlížet.
"Říkají?" naklonila jsem hlavu lehce do strany a on se na mě přiblble zatvářil.
"Je to moje přezdívka, "Stopa" dali mi jí lidé z ulice." pokrčil rameny. ,,Nemá totiž rád svoje jméno, a tak ho ani nikdo neví." pokývala jsem hlavou.
"Já jsem..." odmlčela jsem se. ,,Sylvie." chvíli na mě koukal a pak se začal bláznivě smát. Zaraženě jsem se na něj koukala. "Co je tu k smíchu...?" nechňápala jsem.
"To jak jsi to řekla..." dal si ruku přes pusu a chichotal se do ní. Zatvářila jsem se tak, že okamžitě zmlkl. Na tváři se i usadil spokojený výraz.
"To je hned lepšejší." postavila jsem se. ,,Tak se měj, Tracey, určitě se ještě uvidíme." zašklebila jsem se, otočila se a šla pryč, opět bezcílně někam... Obešla jsem tu krásnou fontánu Q. Gower, přešla náměstí a procházela Rádenskou ulicí, která ve mně vyvolávala pouze takové matné vzpomínky. Silnější to bylo předtím za náměstím v Liveru, protože tam dosud stálo to hezké hřišťátko, kde sem bývala skoro nonstop. Až pak, kdy mi umřeli rodiče a adoptovali mě příbuzní z jiného města, měla jsem v tom konec. Nohy mě donesly až ke skládce šrotu. Usadila jsem se na kapotě jednoho ze starých bouráku a zamyšleně hleděla před sebe.

15. června bylo dusno na padnutí a jediným místem na přežití se jevila lavička schovaná ve stínu poblíž Q. Goweru. Jasně, že byla zabraná. Povzdychla jsem si. Dítě a důchodce z ní vyhánět nebudu. Šla jsem dal, když se přede mnou objevila vysoká soška pojmenovaná jako Mr. Alwick. Vedle bylo sice pár zabraných laviček, ale to co můj detektor zaměřil byl stánek se zrmzlinou. Zaštrachala jsem v kapse a vylovila drobásky a šla se zařadit do dlouhé fronty. Super, se tady dřív rozteču.

22. června byl další z teplých a klidných dnů a moje pátrání bylo stále neúspěšné. Často jsem se potkávala s Tracem a po několika rozhovorech s ním jsem zjistila, že mě ta jeho švihla nátura jaksi... odčerňuje. Byl takové sluníčko a mě prostě nešlo být na něj zlá, jak jsem měla prve v plánu.

7. července jsem jako každý den pokračovala v hledání. V knihovně jsem se připojila na net a hledala cokoliv, co by mi povědělo, kde mám hledat Juliana. Jedna taková informace mě dovedla do starého skladu. S tou silou jsem se naučila žít neopatrně, a tak jsem jen překvapeně vytřeštila oči, když moje tělo sebou náhle škublo po jakémsi prudkém nárazu a pak se sesulo na kolena. Cítila jsem tu kulku, kterou jsem měla zarytou v zádech. Co v zádech. Bylo to až děsivě blízo u srdce, co se mi vzadu na bílém tílku tvořila rudá skvrna.
"Kurva, to zatraceně bolí..." chtěla jsem si to z těla vytrhnout, ale nedostáhla jsem na to. Za mnou se ozvaly kroky.
"Jaký charakter má ta bolest? Jaká je její intenzita? Bolí to v místě kulky nebo v oblasti rány?" zněl hlas, který se přibližoval. Pootočila jsem hlavu.
"Hajzle,... proč po mně střílíš?!" zasyčela jsem. ,,Udělala jsem ti snad něco? O ničem nevim. Okamžitě to ze mě vyndej, ty hovado." vrčela jsem, ale z mého výhružného hlasu si nic nedělal.
"Ve chvíli, kdy jsi sem vešla, jsem si z tebe udělal testovací objekt své nové zbraně. Je to tak blízko ůležitým orgánům, jakto že tě to nezabilo? Co jsi zač?" dřepl si vedle mě a začal se hrabat v takové divné tašce. Vytáhl odtamtud kleště jako kráva.
"Nehýbej se." řekl. Pak se ozvala šílená bolest, jak mi něco rozhrnuje tkáně a pak cizí předmět neomaleně trhá i se živou tání z mého těla. Slyšela jsem břinkot kulky, když dopadla na zem.
"Zvláštní... Byl to můj nejlepší Ishig a tvoje kůže se tak rychle léčí." sáhl mi do toho a hrabal se v tom prsty.
"Ty... vole... Demente... Magore... Zkurvysyne!" jeho ruka v mých zádech mě dodělala. Loktem jsem mu vysklila brýličky. Pak jsem svůj loket seznámila s jeho nosem. Pak své koleno s jho břichem a jeho bradu a pak moje pravé chodidlo s jeho zády. Taková malá seznamovací párty.
"Ty hajzle..." zahřímala jsem nasraně. ,,Já tě zabiju." zakroutila jsem patou až vzdechl bolestí.
"Já musel, lidi jako ty jsou až přílíš vzácný, abych je dokázal vynechat ze svých váýzkumů a testů." zaskučel. Zaškubalo mi v koutku.
"Já ti dám výzkumy! Ti dám takovej test, že ti po něm uletí hlava kilometr daleko." vrčela jsem.
"Technicky není možné, aby takový objekt odtržený od těla, letěl tak daleko. I když vezmeš v potaz jeho tvar, musíš si zpočítat sklon a odpor větru, sílu rá- Jau!!" silně jsem ho nakopla mezi lopatky.

"Já tě fakt zabiju." zle se mi blýskalo v očích. Až jsem nadskočila, když mi kdosi položil ruku na rameno.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)