BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 18

12. srpna 2013 v 1:04 |  TNT

Asi je to osud, že se na mě smůla se škodolibým úsměvem otáčí vždy na mé narozeniny. A zdá se, že osud dal, aby moje šestnáctiny byla má poslední oslava v tomhle světě. Leon mě za vlasy odtáhl do místnosti, kde se vždy ztrácely ženy, které se pro něj, třeba jen zničehonic, staly nudné a obtížné. Rozhlédla jsem se. Byly tu patrné známky smrti, které mě ale nijak nevzrušovaly.
,,Vždycky jsem si chtěl vyzkoušet... Jak to muselo být... krásné přibít člověka ke kříži. Chytil mě za krk a jednou rukou, jako bych nic nevážila, mě vyzdvyhl do vzduchu a. pak si mě na něj přidržoval jen kolenem Dlaň mi přiložil ke dřevu a během několika vteřin mi do ní zabodl dlouhý silný hřebík. Zařvala jsem bolestí. Začal se smát.
,,Jen do toho! Křič! Řvi! I nadávej! Hodně! Chci tě slyšet, Miríku!" přibil mi druhou. Hřeby byly silné, a tak mě pustil. Bolestí jsem stočila oči vzhůru. Na chvíli jsem měla v hlavě úplné prázdno. Nic...mlha... Zpět mě vrátila bolest v obouch nártech, které přibil na jednou. Křičela jsem a brečela. Bolest ve mně znovu vzbudila cit k životu.
,,Prosím, Leone... Já... udělám cokoliv..." bolestně jsem zasípala.
,,Cokoliv?" zachechtal se. ,,Přece víš, jaká je má odpověď. Ze stolu vzal provaz a smočil ho v nějaké tekutině. Pak ho začal kolem mého těla obmotávat. Hlavě se ale vyhnul. Ucítila jsem pach benzínu. Pak udělal krok vzad a prohlížel si mě.
,,Něco tomu chybí, nemyslíš?" mračil se, ale pak se jeho tvář rozjasnila. Začal prohledávat ten stůl, ze kterého předtím vzal ten provaz. Začal se chuchotat. ,,Mám to." podařilo se mi zaostřit na věc v jeho ruce. O několik vteřin později jsem ji měla naraženou kolem hlavy. Do očí mi stékala krev a oslepovala mě.
,,Ukřižovaná jak Ježíš a... upálená jak čarodějnice." labužnicky zamlaskal. ,,Tak nádherný! Ta vzrušující!" ze stolu sebral zapalovač a začal si s ním hrát. ,,Chtěla bys mi ještě něco říci?" zeptal se s úšklebkem. I přes celé tohle mučení jsem mu byla schopná úšklebek v určitě míře vrátit.
,,Doufám,..." zachraptěla jsem. ,,že shoříš jako já a pak schniješ v pekle, kryple." zavřela jsem oči. Už v nich bylo příliš mnoho krve... Začal se hlasitě smát.
,,To se nikdy nestane... Byla jsi dobrá hračka, ale již si opotřebovaná jak vycpaná panenka. Tak ti přeju sladké sny, princezno." na noze jsem ucítila teplo a pak čoud. Zanedlouho provaz kolem mého těla vzplanul. Žár mi vysoušel slzy a z mého hrdla nutil šílený nelidský děs, který mě samotnou i v téhle chvíli děsil. Přišla tma.
,,Znáš své jméno?"
,,Kdo jsi?"
,,Odkuď pocházíš?"
,,Nic nevíš, jsi tak hloupá."
Vysmíval se mi nějaký hlas, který jsem neznala. Všude kolem mě byla tma a kromě hlasu naprosté ticho. Bolest a můj vlastní řev plný bolesti byly tak vzdálené...
,,Proč nebojuješ? Jsi ubohá." co... nerozumím...
,,Rozumíš mi. Otevři oči! Bojuj! Zabij ho a dokonči svou smlouvu!"
,,Jakou smlouvu...?"
,,Buď zloděj. Buď vrah. Buď bojovník."
,,Nemůžu... vždyť... přece umírám."
,,Je to Proces. Tvá zkouška, kterou musíš zvládnout."
,,Zkouška...?" cítíla jsem, jak se uvnitř mě něco děje. Něco se mění...
,,Byla jsi zvolena. Jsi teď jednou z nich. Bojuj! Rozsápej ho! Najez se jeho bolestí a děsem!" bolest se vrátila. Moje tělo bylo v plamenech. Ta bolest mě vyburcovala. Ruce a nohy se mi prudce pohnuly a opustili dřevo a hřebíky v něm zaryté navždycky. Tělo mi se zaduněním spadlo na zem na tvrdou podlahu. Tahle bolest nebyla nic... Vyběhla jsem k té studni a včerpaná do ní přepadla. Oheň byl uhašen a mému úplnému potopení zabránilo cosi měkkého pode mnou. Ta voda... strašně smrdí. Mrtvá těla... Problesklo mi hlavou... Strhla jsem si z hlavy věnec a na maso spálenou rukou si setřela krev z očí. Rozhlédla jsem se. Leon seděl na židli u stolu a s klidem mě pozoroval. Ale klidný výraz měla jen jeho tvář. V jeho očích jsem zahlédla odleskl čehosi, co mi dodalo ohromné množství síly. Lokty jsem se zapřela o okraje studny a vyškrábala se nahoru. Přepada jsem z ní na chladnou podlahu a se sípotem oddechovala. Oči mi padly na mé ruce. Už tolik nepálily... A léčily se. Úžasle jsem hleděla na to, jak se mé rány líný, tempem sami léčí a v mém těle začala proudit nová síla. Malátně jsem se postavila a zakymácela se. Odhrnula jsem si vlasy, špinavé od všeho možného, z tváře a pohlédla na něj.
,,Bojíš se?" naklonila jsem hlavu do strany. ,,Já totiž ano. Toho, že tě teď vážně nechutným způsobem zabiju." na tváři se mi objevil úšklebek, když jsem k němu pomalu vykročila. Cit do končetin se mi navracel. Postavil se a popadl ze stolu první, co mu přišlo pod ruku. Byl to rozložený skládací nožík.
,,Děláš si ze mě prdel? To máš na ozdobu doufám, jinak bych se musela smát." došla jsem k němu až na dosah ruky a vyzívavě se na něj podívala. ,,Notak, teď mě zkus zabít." zašklebila jsem se. Jeho výraz... ,,Tváříš se nádherně."
,,Neblázni, Miríku, ty mě přece nedokážeš zabít. Nedokážeš to." zablýsklo se mi v očích. Natáhla jsem k něm ruku a prsty se dotkla jeho tváře. Udělala jsem ještě jeden krok a moje druhá ruka mu sebrala nožík. Snažil se bránit. Nebýt té chvíle překvapení, možná že by mi i byl soupeřem. Ale já byla rozhodnutá mu nedát sebemenší šanci. Byla to chvíli, co jsem ho nožem připravila o zrak... o ruce... nohy... Uřezala jsem jsem z něj hodně a po částech. Jeho řev mi zněl jako oblíbená písnička. Rozpárala jsem mu břicho a nechala se pocákat jeho krví. Pořád žil a to ve mně ještě více rozproudilo krev. Ale... už to skoro bude konec. Nůž jsem mu zabodla do hrudi a začala řezat.
,,Tak nádherný pocit,... když ti můžu ukrást srdce..." veděla jsem, že mě slyší, ale již nevnímá. ,,Teď ti tvá slova vrátím..." ruku jsem mu vrazila do těla. ,,Sladké sny, Leoníčku." zašeptala jsem a trhla.
Zaběhla jsem do jeho pokoje a vzala si na sebe věci, které jsem měla předtím. Nožík jsem stále pevně držela v ruce. Třásla se mi vzrušením ze smrti. Chci krev... Ale... chvíli to počká. Mám hlad. Sedla jsem si na postel a rukou od krve sáhla do mísy a začala jíst ovoce. Zapila jsem to džusem. Tahle pauza mě docela uklidnila, a tak jsem nožík odhodila někam pryč a postavila se. Jdu pryč. Hlučně jsem rozrazila dveře a šla chodbou. Nikdo tady není... To je tak... divný... Rozhlížela jsem se na všechny strany. Podívala jsem se na čas v jedné místnosti a pak mi to došlo.

,,Já jsem ale hloupá... Pánové šli na oběd." zašvěholila jsem vesele a na to se zasmála. Prošla jsem několika chodbami a přitom hledala východ. Nebylo to zas tak těžké. Otevřela jsem dveře a po roce se konečně nadechla čerstvého vzduchu. Stále byla tma, a tak jsem si se svou vizáží nedělala velkou hlavu a vydala se nějakou ulicí pryč. Vše tu bylo absolutně cizí. Musím zjistit, kde jsem. Ale dříve mě naučili, jak si za různých situacích poradit. Nelenila jsem a sedla si na zem, kde jsem očekávala, že brzy někdo půjde. Opřela jsem se o zeď a nasadila výraz alá kompletně vymazaný disk v mozku. Nebylo to tak těžké, protože vše, co se stalo mi přišlo jako hodně stará noční můra.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)