BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






Level up! 1.

11. srpna 2013 v 14:53 |  Level up!




Má chodidla se dotkla chladných schodů. Běžela jsem vzhůru a zoufale jsem se snažila utéct... Rozrazila jsem dveře na střechu. Smrt mi byla ale stále v patách. Ne... to nebyla smrt. Bylo to pouze něco... co se chystalo vykonat rozsudek. Do ucha mi šeptal tichý ženský hlas.
"Utíkej... nebo zemřeš." zamračila jsem se.
"Vždyť utíkám! Vždycky utíkám! Tohle nejde!" rozeběhla jsem se pryč od toho.
,,Nemůžu... utéct..." zašeptala jsem a otřásla se. Byla to má vlastní slova, ale jejich význam mě děsil víc než stvůra před mýma očima. Před mým tělem... Couvala jsem. Chladný sníh a mrazivý vítr byli pouze dodatkem k atmosféře, ačkoliv to nepříjemně pálilo do bosých chodidel a celým mým tělem, které bylo zahaleno pouze do noční košilky, prostupoval nepříjemný chlad... a tak velký strach. S každým mým krokem, udělala krok i ta věc. Nemohla jsem ani křičet. Poulilo to na mě šest vyvalených oči a slintalo to jakýmsi otvorem, který lemovalo spoustu nepravidelných různě tvarovaných špičatých zubů. Na tváři se mi objevil úšklebek. Detailstická povaha se ve mně nezapře ani na úplném konci. A to jsem vlastně teprve na začátku. Zastavilo se to a jen to velkou hlavu natočilo do strany. Zastavila jsem se taky. Já i to vědělo, že mě nahnalo do slepé uličky,... protože jsem hloupá oběť. Pak se to najednou prudce pohnulo. Polekala jsem se a udělala krok vzad. Krok do prázdna.


"Debilní hra! Zasranej Zahar!" naštvaně jsem zavrčela a v meziprostorové síni se odhlásila a vrátila se zpět do reality. Teda, většina lidí tomu tak říkalo, ale v téhle době už se dalo mezi hráči her těžko něco nazvat opravdovou realitou. Nastaly léta, kdy se tou nejmodernější technologií dala naprosto jednoduše vytvořit digitální dimenze, kde byl v naprosto reálné podobě stvořený svět. Stejná tráva jako tady, počasí, den a noc, vítr. Prostě úplně všechno. Celá herní mapa. Dalo se tam vytvořit naprosto cokoliv. 3D drak v kompu už byl skutečný, dalo se ho dotknout. A těch dimenzí už je tolik, že jen v našem městě je přes padesát portálů, kde každý obsahuje přesun do přes tři stovky her. Do tohoto světa jsem se narodila. A ani moje prababička si nepamatuje jiné časy. Odfrkla jsem si a vydala se domů. Mamka bude zase remcat, že není umytý nádobí, že nemám uklizeno v pokoji, že není vynešenej koš a tak dále a tak dále. Normálně mi to bylo celkem jedno, ale dnes jsem měla, jako obvykle poslední měsíc, zkaženou náladu. Našla jsem úžasnou hru, která se lišila od her, které obvykle hraju. No, vlastně její úžasnost pro mě vycházela už jen z prostředí. Místo expení, kde jsem pak mohla machřit nad nižšími levly, tohle byla hra, jejímž principem bylo vžít se do zcela obyčejného děcka z vesničky, kde se všichni kromě něj změnili na monstra a ono má být zachráněno nějakou osobou a přidat se do guildy mágů a začít se učit se magii. Typická příběhová hra, kterých už jsem taky pár vyhrála, ale pokud jsem se v některé chvíli zasekla, nebylo to na samotném začátku po krátkém uvedení do hry. Jeden z hráčů, co tu hru hrál mi prozradil to o záchraně, ale nikdy se tam nikdo neukázal. A zachránit bez něčí pomocí se mi jeví nemožně. Došla jsem domů a typický křik mě upozornil, že máma už je z práce doma, a že začíná buzerace. Fajn, dneska se to sice zase nepovedlo, ale zítra je taky den. Zkusím to znova.


Vešla jsem do portálu a ocitla se v meziprostorovém sále. Tam byl obrovský portál, kolem kterého poletovaly názvy her. Zvedla jsem ruku a na průhledné dotykové ploše kulovitého tvaru si přihrála svou hru a přihlásila se. Její název Guilds of the Magic byl naprosto trapný, ale co se dá dělat, že jo. Během několika vteřin jsem se ocitla uprostřed ulice, ve které byl zrovna podvečer a rušno, protože právě končil trh. Přede mnou se na zemi objevily šipky, které mě naváděly do mého domu. Vypnula jsem je jako vždy, cestu už jsem znala nazpamět. Rozhlížela jsem se. Vždycky mě tahle napadne, jaká je škoda, že si nic koupenýho tady nemůžu vzít do realného světa, protože někdy se vývojáři konkrétní hry fakt snaží. Popadlo mě nutkání tam dojít dneska jinudy, tak jsem přešla chodník, přičemž jsem civěla na nějaké neprodané cetky, které právě vraceli zpět do krabic. Sledovala jsem PNCíčka, který vypadali dočista jako lidi, ale byli to pouze naprogramové figuríny. Tohle je asi ten největší rozdíl od reality... Pokud to není nějaký typ RPG, nikoho živého ve hře nelze potkat. Do něčeho jsem narazila. Protože tady cesta nebyla moc rovná, podařilo se mi i zakopnout. Kdosi mě ale chytl za ruku a zachránil před pádem. Podívala jsem se na tu osobu a nechápavě zamrkala. Vždyť tady nemůže být nikdo jiný... Možná jedině, kdyby se nějak narušilo spojení s okolními servery a do hry by se dostal někdo jiný. Podívala jsem se na něj blíž. Na tváři se mu zjevil úšklebek.
"Přemýšlej, to je to tak těžký?" uchechtl se a pak se ztratil v černé mlze.


"Utíkej... nebo zemřeš." šeptal tichý hlas.
"Já kurva utíkám!" zakřičela jsem. Zastavilo mě zábradlí. Otočila jsem se čelem k té stvůře. Do nosu mě zase uhodil ten známý zápach a do nohou mě studil mrazivý sníh.
"Nemůžu... utéct..." otřásla jsem se chladem a tím úděsem. Ta věc se přikrčila a vyskočila. Moje tělo se ocitlo v prázdnu... Resetovala jsem hru a odlogla se. Nasraně jsem vydechla a aniž bych si příliš všímala lidí okolo jsem se raději připojila na jedno ze svých oblíbených repáček.


"Neříkej, že se pořád snažíš přijít na to jak se dostat přes první kapitolu." zasmála se Mes a usrkla si ze svého koktejlu. Načuřeně jsem se na ni podívala.
"No co. Ale měla by ses na to vykašlat. Stejně tu hru stáhnou. Když to zatím nedokázal zvládnout nikdo, tak je v tom prostě chyba." pokrčila rameny. Podívala jsem se ještě naštvaněji.
"Já to dokážu. Říkala jsem ti o tom kluvovi, ne? Ta kapitola se dá zvládnout."
"No, ale jak? Někdo tě tam má zachránit, že? A nikdo nepřichází."
"To znamená, že něco dělám špatně... Ale co...?" mumlala jsem, spíše pro sebe a usrkla si svého kafe. "Hm, kafe tu maj fakt dobrý." mrkla na mě.
"Já ti to říkala." usmála se se. "Tak se na to zkus podívat jinak, říkala si, že ti i nějakej týpek řekl, že tvou postavu má někdo zachránit, ale pak jsme přece zjistili, že to neudělal nikdo. Tak je to fake a musí to jít jinak." založila si ruce na hrudi a důležitě pokývala hlavou. Nějak mi ten její chytrej výraz přišel hrozně vtipnej, ale smích jsem v sobě udržela. I když záchvaty zničehonic u mě bývaj obvyklá záležitost, proč se jednou za čas nepokusit být vážná, že?
"Tak fake ya? Že tam žádný naprogramovaný zachránce vůbec není? A jak si teda myslíš, že to je?"
"Co když lže i ta recenze? Jestli tam byl jiný hráč, tak to prostě může být multiplayers a máte si tam nějak poradit spolu."
"To těžko..." potřásla jsem hlavou. "Nemůžou tam napsat nepravý informace., prostě se jen protrhla síť, příště až tam půjdu, už to bude spravený."


Podívala jsem se do skříně. Dneska si nevezmu tu noční košilku, ve hře to nemá žádný vliv. Nazula jsem si boty a jen čekala, kdy se ozve ten řev a pak drásání na dveře. Lekla jsem se jako tehdy poprvé, protože se ten zvuk ozval přímo nade mnou. Zvedla jsem hlavu a málem přišla o oko. Zaječela jsem. Ta potvora visela na stropě přímo v chodbě! A přímo nade mnou! Před očima se mi rozpršela jasně červená krev. Hra se resetovala a já se octla na začátku. Cože?! To mě to jako podřízlo? Podívala jsem se na svou bodovou tabulku, která se razantně už v mínusu stále snižovala. Zaklela jsem. Je to nastavený, že každý den mám jeden pokus. Tak dneska musím končit...


Do pusy jsem si nacpala lízátko, abych před partou příliš nenadávala. Všichni tyhle maníci něco hráli, ovšem většinou to byli takový ty typický levlový odreagovačky, kdy se dostávají levly za mlácení oživlých cibulek dřevěným mečem a pěstování mrkve. Zrovna se začali bavili o něčem fakt záživném a mě si přestali všímat, naštěstí. Zvedla jsem oči k nebi. Teď vím, že je zbytečné zkoušet utéct spodem, protože se vždy objeví jinde. Kdybych se ale neobjevila v tom domě, tak bych narušila příběh a sekla bych se taky. Někdo do mě drcl. Byl to Jerry.
"Nad čím zas přemýšlíš? Na tu hru už se vyser, je vadná." zacukalo mi ve tváři. Nesnášim, když někdo uráží něco, co mě zaujme. Nakopla jsem ho do koulí. Zaskučel a složil se pod stůl. Zadostiučeně jsem si odfrkla. Nikdo nebude urážet věci, co mám ráda, baví mě či zaujmou.

Ačkoliv jsem to Mes zcela vyvrátila, přeci jen jsem se poohlídla po dalších hráčích. Když jsem nikoho nenašla, zapnula jsem navádění a šla po šipkách k domu. Otřásla jsem se. Jak mě asi ta věc zabije dneska? Mám zhruba půl hodiny se nad tím zamyslet. Vešla jsem dovnitř. S rituálními činnostmi, které obsahovali příběh, jsem se už neobtěžovala. Nevidím rozdíl, proč před smrtí utíkat ve svém civilu či v noční košilce. Protože jsem ještě měla čas, šla jsem si projít dům. V jednu chvíli mě napadlo zkusit najít nějaký úkryt. Po pěti minutách hledání jsem to vzdala. Bylo to tady tak perfektně vymyšlení, že jsem nějakou skulinu k úkrytí se nenašla. Další nápad byla zbraň. Bleskově jsem začala dům obracet vzhůru nohama. Když zbývalo jen pár minut, v ruce jsem držela skládací trochu zrezivělý nožík. To byl celý můj nalezený poklad. Co bych s tímhle mohla kurva dokázat?! Chtěla jsem ho otráveně někam zahodit, pud sebezáchovy mi ho míto toho ale strčil do kapsy. No co, ani tohle nebude rozdíl. Pak jsem se zasekla, tohle je hra... všechny detaily jsou tady propracované. Vytáhla jsem ho z kapsy a začala si ho prohlížet. Tahle věc tady není náhodou. Pak mi svitlo. Zapnula jsem šipky.
"Vedou odtud..." rozeběhla jsem se po nich. Z dálky se ozýval řev té potvory. Zvedla jsem hlavu. Uviděla postavu na kraji střechy a kousek od ní tu věc. Rychle jsem se tam rozeběhla. To musím stihnout! Našla jsem žebřík a vylezla po něm nahoru. Na kraji střechy stála malá holčička. Sevřela jsem v ruce nožík. Já jsem vážně tupá!
"Hej! Ty obludo! Podívej se sem! Koukej, svačina!" začala jsem na sebe tu obludu upozorňovat. Zabralo to. Ani jsem se nenadávala a stálo to u mě. Podívala jsem se do těch šesti očí té na výšku třímetrové obludy. No dobrá... tohle jsem asi malinko nedomyslela. Mysli mysli... Máš zbraň. Máš chabou zbraň. Ale je to zbraň. A zbraně v takovýhlech hrách mají nějakou úžasnou schopnost. Zapla jsem navádění. Pod obludou se objevilo orandžové kolečko. To znamená, že abych se posunula dál, musím ji... zlikvidovat. Ale jak krucinál?! Na rameno se mi spustila obrovská bílá táhla slina. Oklepala jsem se a snažila se nevnímat ten zápach. Natáhla jsem proti ní ruku se zbraní. Zacukalo mi ve tváři. Tohle je slušně v prdeli. Udělala jsem půlkrok. Udělala to samý, ale nepohnula se. Pomalu jsem se tak odsunula od kraje a pak se rozeběhla. Hodila jsem pohled k tomu děcku. PNC... Nejdřív musel vždycky zlikvidovat nejdřív ji a pak jít po mně... Kdyby tu byla dřív a odvedla ji z domu, možná bych si ušetřila i takovouhle situaci. Projela mnou zima. Zvedla jsem krátký pohled k obloze. Ani jsem si nevšimla, kdy začal padat sníh. Podívala jsem se na tu potvůrku.
"Ty si teda dávat na čas." zavrčela jsem. Několikrát tomu zaškubalo v těle a pak se to proti mně rozeběhlo. A mě nenapadlo nic lepšího než se rozeběhnou taky... Obličej mi pokryla sprška krve a oslepila. Rychle jsem si jí setřela z tváře. V boku jsem cítila ty dlouhé drápy. Držela jsem se zuby nehty, ještě nejsem vyřízená. Ještě štěstí, že ve hře není žádná bolest ze zranění, která způsobí kreatury či v mála případech i PNC. Zabodla jsem nožík hlouběji do té tvrdé kůže a snažila se ránu co nejvíce zvětšit. Začalo to řičet tak, až to trhalo uši. Narazila jsem na něco měkkého. Neváhala jsem a snažila se to zničit. Škubání mi bylo dukazem, že jsem na správném místě. Moje tělo dostávalo od rány krvavou spršku. Musím teď vypadat jak sériový vrah. Pak něco křuplo a řev té věci utnul rychle, jako když doma vypnu rádio. Udělalo to jakýsi poslední zoufalý pohyb a pak se to zhroutila k zemi... přímo na mě.
"Sakra...!" zaskučela jsem. "Do prdele, těžký!" nebyla šance, jak se z toho dostat, a tak jsem naprosto nasraně hru ukončila a odhlásila se. Čekala jsem známou místnost, kde se všichni hráči připojují do her, ale místo toho jsem nechápavě mrkala na otevřenou krajinu.
"He?" začínala se mě zmocňovat panika. Přede mnou se najednou ve vzduchu rozsvítil zlatý nápis:

Vítej v novém světě.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)