BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






Srpen 2013

Deadly Pitch!

31. srpna 2013 v 21:19 Kapitolovky


Chytili ji, zavřeli ji, hlídali ji. Dostala kód 00IX.A/A. Našli na ní značku dalšího lovce. Mohla tak započít nová hra. Kdo se z otevřených věznic dostane k lodím, vyhrál a přežil. Kdo bude chycen lovcem zemře. Když se k lodím dostane víc jak počet jedné vězenské skupiny, bude popraven lovec. Je oděna v černé a u pasu má katanu a pistoli. Jmenuje se Deadly Pitch, a když tě chytí, zabije tě.

S.C.A.Y.

31. srpna 2013 v 21:10 Kapitolovky

Vesmír... obrovské místo plné různorodých a obydlených i pustých planet. Můj život plyne dál na krásné, ale zaostalé a kruté planetě jménem Alpha Crier. Je to malá nudná planetka, která dříve byla obzvláštněna zvláštním úkazem na nebi. Měsíc se zbarvil do zářivé zelené barvy a lidé, kteří se v té noci zrovna potulovali venku, zemřeli. Od posledního jevu uběhlo již sedmdesát jedna let a strach ze Zeleného efektu pomalu vymizel, i když ten poslední zanechal své trvalé následky a někde mezi námi se toulá několik nesmrtelných. Všechno působilo dál pohodlně a nudně, dokud nepřišla ona bouře a nezměnila AC v apokalyptický horor.



Blazing

31. srpna 2013 v 20:02 Kapitolovky

Existují dva světy. Jeden herní plný magie, kde žijí draci, stojí velká království a každý člověk je zde důležitý. Pak je druhý svět, obyčejný, kde se lidé houfují jako mravenci a jejich žiivot je plný chaosu. Přesto bez nich by herní svět nemohl existovat. Lidé si stvoří svého avatara a vyberou zaměstnání. Můžou se stát nejvyššími mágy nebo rytíři, či být pouze obyčejní, přesto důležití obchodníci, kteří už si zvolili v tomhle světě navždy zůstat a žít tu dál své životy, které zde byly mnohem lepší.


Herní svět má ale své silné nepřátele a hrozí jeho zánik. Několik systémem vybraných jedinců získá možnost používat své schopnosti i v reálném světě. Ale to pouze za předpokladu, že se v něm všichnii naleznou a budu spolupracovat. Jak ale, když jeden z nich je zrádce?

Připravuje se


WEIRD

31. srpna 2013 v 20:01 Kapitolovky

WEIRD... Will (EveDay), Eric (Reaper), Inka (Mista), Reny (N´Clock), Daniel (Rage)a pak taky Akito zvaný Mad Dog. Všichni mají něco společné. Jsou pouličními bojovníky, dokážou ovládat element a jejich tváře nikdo nezná. Nejznámější pouliční boj známý jako Red Hood byl v minulosti zcela zrušen. Nyní se ale vrací s novými tvářemi, novými legendami a taky člověkem, který je věčně sám... Souboje se pro svou neobvyklost konají v postorách dávno vyhořelého a opuštěného metra. Akito tyhle boje ksmrti nenávidí a jeho jediným cílem je rozdrtit pětičlenou legendu zvanou WEIRD. Po neplánovaném nalezení svého elementu se ale začíná měnit a RH se stává drogou jeho života.

Připravuje se




TNT 32

31. srpna 2013 v 19:48 TNT


Když velká porada skončila, pronásledovala jsem Dana až do jeho pokoje.
"Danieli, já to nechápu." řekla jsem víc zoufale než jsem chtěla, ale zastavilo ho to před zavření mi dveří před nosem. To byl účel.
"Měla jsi říct Alimu čemu nerozumíš, vysvětlil by ti to." řekl a chtěl zavřít. Moje noha byla rychlejší.
"Nechci se ptát někoho, kdo mě očividně nesnáší. Pak jsem se zarazila a podívala se mu do očí.
"Ty... mě vlastně taky nesnášíš, že jo..." polkla jsem. "Promiň..." uvolnila jsem dveře a spěšně se obrátila k odchodu. Jsem prostě blbá... Ucítila jsem stisk na zápěstí a pak se moje tělo zhouplo dozadu a ocitlo se v cizím pokoji. Osoba zavřela dveře a přirazila mě k nim.
"Dane, to bolelo..." zamumlala jsem a pak se střetla s jeho pohledem. Uvolnil sevření a pak mě objal. Stejně jako předtím... Nechápu... Objímá mě jak poklad, ale tváří se na mě tak... Nevím, jak to popsat.
"Myslíš, že osoby, co tě nemají rády by se sem sjeli z různých dálek, aby tě mohli chránit? A já tě chránil ještě předtím... vždycky, když byl Richie pryč. A dovolil jsem si být tak krutý,... aby mezi námi zůstala pořád ta stejná propast důležité osoby a pouhého pěšáka." mluvil svým obvyklým tichým melodickým hlasem. Zavřela jsem oči a taky ho objala.
"Omluv se mi a zaplň tu propast." zamumlala jsem mu do ramene. Cítila jsem jak jeho stisk povolil a jak se pozvolna odtahuje. Znovu jsme se střetly očima.
"Promiň, Kath..." pohladil mě po tváři. "Mrzí mě to, ale to nemůžu."
"Proč...?" natočila jsem si na prst pramínek jeho vlasů a jemně za něj zatahala.
"Protože rozdíl mezi královnou a pěšcem je zřejmý." odpověděl.
"Jestli já jsem královna, tak mě musíš poslouchat." opáčila jsem a znova zatahala. Tiše se zasmál.
"Chytrá odpověď, ale není to od tebe moc fér. Co mi zaručí, že moje královna bude jen moje?"
"Když se pěšák stane králem." přejela jsem mu dvěma prsty po rtech.
"Pěšák se ale nemůže stát králem." slabě se usmál.
"Kdo to tvrdí? Tohle není žádná šachová partie. Navíc... ke hře potřebuješ krále. Královna přece není nejdůležitější." namítla jsem s potutelným úsměvem a svými rty se jako tehdy přiblížila k jeho.
"To možná, ale je nejsilnější." zašeptal. Pak se očekávaně odtáhl. "Přestaň Kath." prsty mi prohrábl vlasy. Povzdychla jsem si.
"Proč? Já se za to, co jsi řekl nezlobím. Byla to pravda... Ale já se pokusím se změnit." vzdala jsem pokusy o jeho políbení a znovu ho objala. Čekala jsem odpověď, ale žádná mi nepřišla. Chápu.
"Rozumím..." odtáhla jsem se. ,,Promiň, jestli to bylo až tak nepříjemné." pak jsem se na něj s drobným úsměvem otočila. "Už se vzdávám..." ale stejně tě miluju...

Zašla jsem k sobě do pokoje a zamkla. Sedla jsem si na postel a přemýšlela. Prsty jsem se dotkla svého levého oka. Tolik se toho stalo... Tahle věc... Možnost vidět aury lidí. Miami... Tihle lidé... Přezdívky... Ty věci, které mám s těmi lidmi najít... A Daniel... Zády jsem padla na postel. Hm... nějak se mi to komplikuje...


Zadívala jsem se na mnohokrát překládaný papír, na kterém byly nakresleny a pojmenovány ty věci, co mám najít.

Mořský koník, který značí vodu ve všech podobách...
Fénix, který symbolizuje obě stránky ohně...
Duha, znakem pro počasí a roční období...
Planeta, značka pro Zemi...
Meteora, symbol pro vesmír...
Rubín, symbolem života na planetě...


Ali říkal, že jsou nebezpečné a jen kvůli jedné zemřelo hodně lidí, a tak je chce najít a zničit. Ale... to jsou kraviny... Magický předměty... No, ale když existujou lidi s nadpřirozenými silami... Ale tak stejně... Takový věci se asi nedaj jen tak zničit... Něco mi tají. Dneska večer odjíždí, tak už to asi nezjistím. Postavila jsem se. Potřebuju sprchu. Studenou sprchu.

TNT 31

31. srpna 2013 v 19:47 TNT

Hm... žádnej zvonek, zámek zamčený... Výška branky, odhaduji tak metr sedmdesát. To by šlo... Noťas jsem nacpala do tašky a tu si nějak pevně přikurtovala k tělu. Poodešla jsem dost daleko od branky. Silně jsem se odpíchla od země a vyběhla proti ní. V jednou místě jsem zabradla nohama a pořádně se odrazila. Pokrčila jsem trochu nohy, přeletěla bránu a s lehkým zaduněním dopadla na zem s lehce pokrčenými koleny. Narovnala jsem se, podívala se a branku a spokojeně si odfrkla. Za mnou se ozvalo zatleskání.
"Bravo, kočko." zazubila se ta holka. ,,Jsi totálně dobrá." trochu podmračeně jsem se na ni podívala. Natáhla ke mně ruku. "Jsem Heather, ale všichni mi to říkají Heo. Ale myslím, že by sis měla pamatovat i přezdívku Pink Juice." též jsem se jí chtěla představit, ale zarazila mě.
"Vím kdo jsi. Všichni to víme, Kathie. Dlouho tu na tebe už čekáme." usmívala se.
"Promiň za tu branku, ale Nath chtěl vědět, jak si s tím poradíš." chytila mě za ramena a otočila. Skoro to sem mnou seklo, když jsem náhle zpříma zírala do něčích očí. Podal mi ruku. Podala jsem mu svou. Když mi ji stiskl, krátce se mě zmocnil takový divný pocit.
"Ahoj, já jsem Nathan. " zazubil se. Po zádech mi přejel mráz. Nedala jsem ale nic znát.
"Páni... jak děsivé sebeovládání." poznamenal. ,,Jinak... Fleury. Pamatuj si to." pak mě Hea čapla za zápěstí tahala nějakou cestičkou, kterou lemovaly květiny až k tomu obrovitánskýmu domu. Před ním byla velká fontána a před ní se cesta rozdvojovala. Zahnula doleva za dům. Tam byl.. pořádně velkej bazén. S dvěma tobogány. Bylo tu několik lidí.
"Děckááá, prosím o pozornost!" najednou přímo vedle mě zvolala Heather. Myslela jsem, že ohluchnu... Všichni se na nás otočily a všechny pohledy se upřely na mě.
"Kathie." položil mi Nath ruku na rameno a pak ukázal na jednoho vysokého blonďáčka atletické postavy. Co si pamatuju, tak jsem ho předtím zahlédla driblovat s míčem.
"To je Andrew... Abide." blonďáček s úsměvem a mlčky potřásl hlavou. Další byl Eren. Působil dost zvláštně. I jeho vzhled byl. Vlasy měl bílé, jeho plet byla hodně světlá a jeho oči rudě svítily. Jeho přezdívka byla Claus. Jamie byl pomenší vyhublý hyperaktivní kluk. Jeho vlasy byly světle hnědé a jeho tvář dětsky roztomilá. Nad jeho přezdívkou Bunny Girl jsem se musela pousmát. Tess mi byl ze všech nejsympatičtější. Černovlasý chlapec s tyrkysovým pohledem. Říkali mu Tess a přezdívali Kissy. Snad si to nebudu plést. Ani jsem si je nestiihla pořádně prohlédnout, když už mě Hea tahal zase někam pryč. Brzy jsem se dozvěděla, že prý do mého bytu.

Byt... znamenal byt skoro stejně prostorný jako ten v Londýně. Proti tomu jsem neprostestovala, mám ráda velké prostory.
"V tomhle domě žije ještě jeden člověk, ale ten šel někam s Alim... to byl taky kamarád tvojí mamky." usmála se Heather a rozvalila se na gauči. "Ale stejně máš nejsuprovější pokoj, totální závist." pozvedla jsem obočí.
"Nejsuprovější?" zopakovala jsem. Krátce se na mě podívala.
"Jo, protože jsi vůdce. To dá rozum." řekla.
"Vůdce? Vůdce čeho...?" připadám si jak debil, takhle se ptát. Zvláštně se na mě podívala.
"Tvým příjezdem se věci uvedly do pohybu a tobě ještě nic neřekli? To je... to- trochu smutný." řekla, ale pak se usmála, když viděla můj výraz. "Ale neboj se, až příde Ali, tak se to konečně dozvíš. Teda... pokud tvuj tatíček nezjistí situaci a Alíka nepřizabije." uchychtla se. Zamračila jsem se. Jo... táta. Nejspíš bude vážně hodně naštvaný...

Navečer jsem měla poznat, kdo je Ali. Uvnitř domu jsem se nudila, a tak jsem šla za ostanímí ven. Vyšla jsem zrovna ve chvíli, kdy tam byl nějaký chaos. Pak jsem pochopila. Došla ke mně vysoká postava. Hned jsem poznala, o koho se jedná. Z nějakého důvodu byli lidé spojení s mou matkou něčím... jiní. Sjel mě pohledem a pak se usmál. Ten úsměv nebyl ale vůbec veselý.
"Ahoj, Katherine. Já jsem Ali." trochu mě zarazilo to Kaherine. A taky v jeho hlasu jsem cítila něco... Trochu to bylo cítit i v Chrisově hlase... Snad to byla nenávist? Nenávist vůči mě? Ale není se čemu divit. Když se dítě dozví, že jeho maminka zemřela v den jeho narození, tak si ani nemůže myslet nic jiného než, že za její smrt může. Pokusila jsem se oplatit úsměv. Ale šlo to těžko. S každou další vteřinou jsem cítila, že mě ten muž vážně nemá rád.
"Půjdeme dovnitř, tam si promluvíme. Všichni." kývnul hlavou k domu. Obešel mě a mě nezbývalo nic jiného než následovat dav. Ale ani jsem se nepohla. Když totiž poodešel stranou, za ním jsem spatřila známou zelenou hlavu. I přes náš poslední rozhovor jsem se začala štastně usmívat. Vrhla jsem se mu kolem krku.
"Danííí!" zabořila jsem mu tvář do hrudi. Tiše se zasmál a objal mě.
"Ahoj Kath, jaká byla cesta?"


V obýváku jsem se usadila na gauč vedle Daniela a usmívala se jak měsíček na hnoji. Neřešila jsem proč tu je, ale hlavně, že tu je. Ali se dal do vysvětlování. Ostatní se tvářili, jako že už asi něco věcí, ale mě kolem hlavy lítaly pomyslené otazníky. Musím poprosit Daniela, aby mi to pak vysvětlil ještě jednou... Jsem blondatá...

TNT 30

31. srpna 2013 v 19:45 TNT

Překvapeně jsem zamrkala.
"Do Miami? Ale tam je přece táta!" začal se znovu smát.
"No a? Víš jak je to velké město? Navíc, už ho musíme zbavit strachu o jeho malou dcerušku. Jinak to nedopadne dobře. Tvoje matka měla více schopností než ukazovala. A Richie... jeho sílu jsem nikdy sám neviděl. Ale ty... jsi silná. A za rok, kdy už budeš dospělá by tvoje síla mohla trumfnout tvoji maminu. A ta by by chtěla, abys pokračovala v tom, co ona byla nucena začít. Vlastně si to přála, ale to tvůj taťka neví."
"Co máš na mysli? A jakto, že toho tolik o mně víš?" zeptala jsem se. Zavrtěl hlavou.
"To se dozvíš až tam. A jakto že toho o tobě tolik vím? To je... tajemství." uculil se. Pak mě drapl za zápěstí a někam mě vedl. Došli jsme k autu. Usadil mě dozadu a sám si sedl na místo spolujezdce. Představil mě tomu rudovlasému řidiči.
"Drahoušku, tak tohle je Cole. Můj boyfriend" k mému překvapení ho políbil. Cole mi pak podal ruku.
"Těší mě, Kathie." vlídně se usmál. ,,Tohohle blbečka neber moc vážně, je praštenej." zatahal Toma za ucho.
"Jau, hele a to jsem se před ní snažil bejt cool." drcl ho do boku a pak se na mě otočil.
"Tak teď tě hodíme na letiště, kde na tebe bude čekat Chris a Jeremy. Měli cestu okolo, a tak se nabídli, že ti tam ukážou jakým letadlem poletíš, daj ti falešné doklady a tak. Nemusíš se bát, že je nepoznáš."
"Počkej... jak falešné doklady?" řekla jsem trochu... no vyděšeně? Tom se ke mně natáhl a cvrnkl mě do čela. Mezitím už Cole rozjel auto.
"Nemusíš se bát. Ačkoliv tak možná nikdo z lidí, které ti budou pomáhat, nebude vypadat, jsou spolehlivý a hodný."

Jeli jsme ještě docela dlouho, ale cesta se hodně krátila kecáním s těma dvěma. Trochu mě zarazil jejich věk, protože vypadají tak mladě. Ale můj taťka taky nevypadá na čtyřicet tři, ale tak na dvacetpět, takže jsem se tím příliš nezaobírala. Každopádně se s něma dalo neobyčejně dobře povídat. Před ramena jsem si dala tašku a noťas a na letišti se s nimi rozloučila. Trochu se mě zmocnila lítost, když mi jejich auto zmizelo za rohem. Doufám, že se ještě někdy potkáme.

Vstoupila jsem do budovy a očima hledala dvě osoby jmenované jako Chris a Jeremy. Tom měl pravdu, nemusela jsem hledat dlouho. Totiž, kolem nich byl vytvořený docela velký kruh, který ta hromada lidí okolo vážně dodržovala. Došla jsem k nim. První si mě všiml ten starší. Alespoň tak vypadal. Vlasy měl kratší a špinavě blond. Byly v nich už patrné šediny. Ten druhý měl vlasy delší a oříškově hnědé. Působil dost mladě. Tipovala jsem, že mu bude něco kolem třicetišesti. Ten starší vstal a šel mi naproti. Brzy jsem pochopila, proč se jim lidé tak vyhýbali. Strašně něčím smrděli. Cuklo mi v koutku a pokusila jsem se o normální výraz a pak v další fázi i o milý úsměv. Podal mi ruku.
"Ahoj Kathie, jsem Chris." přemohla jsem se a podala mu ji. Pak si musím dojít vydrhnout ruce... tím druhým - s Jeremim - jsem si taky potřásla.
"Promiň... pro ten zápach máme vysvětlení." trochu ztrápeně se usmál Jeremy a pak se křivým pohledem podíval na dlouhána vedle sebe. "To protože tady ten idiot si nemohl dát pokoj a musel tam jet dneska, k tomu si musel zaexperimentovat a nakonec nás shodit do tý skládky." na tváři měl takový... nebezpečný úsměv. "Uvědomuješ si, že jsi mi zlomil vaz? Mohl jsem umřít!" blbě jsem se zatvářila. Každej přece umře, když mu zlomí vaz. Pak mi to došlo.
"Hlavně se jich neboj, představ si je jako hodného doktora Staina a jeho zombíčka Frankeiho."
Začala jsem se tiše hihňat. Chápu. Vůbec mě to neděsilo ani nepřekvapovalo. Jediný co mě trochu straší v palici je ten můj totální klid. Vlastně se mi spíš zdá, že se tím paranormem okolo poslední dobou, spíše dobře bavím. Jeremy do mě drcl a probral mě s tím ze zamyšlení.
"Hele nesměj se, být nesmrtelnej taky není prdel. Jinak se zdá, že tě nic z toho, co teď prožíváš neděsí... To je... děsivé, být tak moc po své mamince. Ale máš u mě jedno nepodstatné plus, že se mě nesnažíš zabít." pak mávl rukou. ,,No ale proto tu nejsme... Neboj, nebude to na dlouho, jen ti předáme pár informací." do Miami jsem nehorázně chtěla, a tak jsem proti ničemu nijak neprotestovala a jen pozorně poslouchala. To vlastně můžou bejt rádi...

Brzy jsem se ocitla v letadle. Usadila jsem se na svoje místo, zkotrolovala zda mám u sebe všechny doklady a pak se pohodlně opřela. Upřímně trochu se toho letu bojím. Nikdy jsem ještě letadlem necestovala.

"Richie,... proč mi nechceš říct, proč musím zpátky do Londýna sama?" otočil se ke mně s vlídným úsměvem. Přešel ke mně a objal mě kolem pasu.
"Jednou ti to vysvětlím, ano?" dal mi pusu na čelo. ,,A teď si společně vykoupeme, co ty na to?"

Pootevřela jsem oči. Někdo se mnou třásl a mluvil na mě. Oči se mi střetly s těma letuščinýma. Chápu... prospala jsem celej let. To je dobře... Vylezla jsem ven a došla si pro svoje věci. Rozhlédla jsem se. Tak... a co teď...? Vytáhla jsem ten kousek papíru, na kterém byla adresa.
"Sedni do taxíka a jeď na tuhle adresu." hm... Opustila jsem letiště a šla stopovat. Stopnout taxík chvíli trvalo. Fakt je tu dost lidí... A taky je tu příšerný teplo... Zasedla jsem si i s věcmi dozadu a ukázala řidiči papírek. Kývl a rozjel se. Jeho přiblblé pohledy do zrcátka jsem ignorovala. Dívala jsem se z okýnka ven a rozhlížala se. Všude byla nějakou zeleň. Hlavně palmy. A po levé straně jsem měla nekonečnou písčitou pláž a nekonečně moře.

Dostali jsme se to dopravní zácpy, a tak dostat se na to místo ještě nějakou dobu trvalo. Navíc to bylo i dost daleko. Dojeli jsme k takové velké bráně. Tam mě taxikář vysadil. Dál prý už nejede. Pokrčila jsem rameny, zaplatila kolik si řekl a vylezla ven. Podívala jsem se na bránu. Byla zarostlá nějakou popínavou rostlinou, tak dovnitř nebylo moc vidět. Znám spoustu takovýhlech filmů. Tam ale postavy vnímají naprosté ticho. To já ne. Slyšela jsem ptáky a šelest stromů. Hlasy, smích, tlukot několika srdcí, vrzání schodů, pokládání karet na stůl, zvuk jak někdo plave v bazéně, pití něčeho z brčka, odrážení basketbalového míče o zem. Dotkla jsem se kliky brány a chtěla otevřít. Zamčeno. Zvláštní... ve filmech se vždycky otevírají sami.

TNT 29

31. srpna 2013 v 19:44 TNT

Seděl na gauči a díval se ven na noční Londýn. Utáhla jsem si na sobě župan a šla k němu. Mlčky jsem se usadila těsně vedle něj a opřela si mu hlavu o rameno. Cítila jsem jak se jeho dlaň ocitá v mých vlasech.
,,Sylvi, víš napadlo mě. Ty máš několik různých hmen, viď?"
"Ano, i tak několik občanek a pasů, proč se ptáš?" trochu se posunul, abych se mu pohla schovat do náruče. Hlavu jsem si položila na jeho nahou hruď a zavřela oči.
"Jaké je tvé pravé jméno? Myslím tvé úplně první." zeptal se. Tiše jsem se zasmála.
"Proč to chceš vědět?" rukou mě pohladil po tváři.
"Jen tak... Cítil jsem, že bych měl vědět jak se vlastně jmenuješ."


Trvalo to hrozně dlouho... Až přespříliš dlouho, kdy jsem se rukou mohla dotknout obličeje a sama si sundat obvaz. Roztřásla jsem se, když jsem zjistila, že jen mé pravé oko se samo otevřelo a začalo se navykat světlu po dlouhé tmě. Levé oko se ani nehnulo... Stále v něm byla tma... Jako by vůbec nebylo...

Od chvíle, co jsem mohla sama jíst, sama vstát, sama chodit, jsem neměla možnost už cítit přítomnost osoby, která se o mě starala. Prohlížela jsem si pokoj, ve kterém jsem byla zavřená, a i zamčená a přemýšlela, kde jsem mohla být. Z toho útoku na mě si moc nepamatuju... Jen ten strach a bolest... tyhle pocity jsou stále hodně živé. Dívala jsem se na sebe do zrcadla. Obě oči vypadaly jako vždycky, jen s tím rozdílem, že právě jaksi nabralo jantarovou barvu a na levé jsem neviděla. Mohla jsem na něj dokonce sáhnout. Necítilo žádný dotyk a ani se nehýbalo jako to pravé. Bylo podivně studené, jako by to snad bylo prostě sklo.
"Tohle přece není možný..." mumlala jsem si. Sama jsem cítila jak se mi hlas nekontrolovatelně třásl. Stále jsem na sebe zírala do zrcadla. He...? Zdá se mi to nebo se mi... Přiblížila jsem seblíž k zrcadlu.
"Au..." pálí mě to oko. ,,Co to sakra je...?!" začaly mi z něj vytékat slzy. Na chvíli jsem ho musela zavřít. Dlaní jsem se opřela o zrcadlo. Co se to děje...? Se mnou?! Sakra... krucinál... Pootevřela jsem ho a při pohledu na jeho odraz jsem obě dočista, nehledě na palčivou bolest, vytřeštila. Bylo černé. Celé. Duhovka i bělmo. Najednou se mě zmocnil zvláštní klid. Takový až mě předchozí strach rozesmál.
"Co mě... to tak vyděsilo...?" prohlížela jsem se a pak na sebe s hihňáním zamrkala. Pak můj výraz ustrnul a civěl na svůj odraz.
"Proč jsem tak v klidu?" zeptala jsem se sama sebe. Škubla jsem sebou, když mi přišla odpověď. Zvenčí.
"Protože jsi dcerou své matky a otce." ozvalo se od dveří. Pootočila jsem tam hlavu a střetla se s modrý pohledem jakéhosi muže. Byl dost vysoký a vlasy světle blonďaté vlasy měl po ramena. Zamračila jsem se, pak jsem ale náhle strnula. Levé oko vidělo cosi podivného, co vyzařovalo z té osoby. Mělo to zelenou skoro žlutou barvu. Vypadalo to jako... jako aura...
"Kdo jsi?" zavrčela jsem. Jen si mě s úsměvem prohlížel.
"Jmenuju se Tom, ale možná ti více řekne přezdívka Trace. Byl jsem..." odmlčel se. "dobrý přítel tvé matky a taky její týmový partner." zamračila jsem se ještě víc. Tvář se mi ale náhle rozjasnila poznáním.
"Zdálo se mi o tobě..." řekla jsem a až pak si uvědomila, že to muselo znít krapet divně. Kupodivu se stále tvářil vážně. Kývl hlavou ke dveřím.
"Pojď. Tady už nemusíš být." přikývla jsem a šla poslušně za ním. Vešli jsme do chodby a prošli nějakou půchozí místností. Sešli jsme schody, prošli obývák a dostali se do haly.
"Tady máš svoje boty." ukázal na botník. Obula jsem se. Dal si přes rameno jakousi cestovní tašku. Byla z černé kůže. Ukázal na ni.
"Znám jednu holčinu, která je zhruba ve stejném věku jako ty. Požádal jsem ji tedy ať ti nakoupí vše, co budeš potřebovat a co by se ti mohlo hodit.
"O...oh..." trochu jsem z téhle situace nechápala. Pochopil můj výraz a začal se zase smát.
"Máte totálně stejnej výraz. Bomba." smál se a pak mi podal černý futrál.
"Notebook, taky by se ti mohl hodit." zaraženě jsem si ho vzala.
"Proč... tohle pro mě děláš?" fakt jsem z toho nechápala. Jen se usmál a sám si nazul boty.
"Odpověz mi..." štve mě, že nedostávám odpovědi na otázky... Zase neřekl nic. Jen otevřel dveře a první mě pustil ven.
"Kathie, víš, kde teď jsi?" zavrtěla jsem hlavou. Zazubil se. ,,Tak tě tedy vítám v Lindsey Onse. Odtud tě pošleme do Miami."

TNT 28

31. srpna 2013 v 19:43 TNT

Přitiskla jsem k sobě polštář a civěla na protější stěnu. To bylo... krutý...
"Ale... je to pravda..." zamumlala jsem do polštáře. Ten začínal být slušně mokrý od slz.
"Nechovala jsem se tak, že to beru vážně. Ukazovala jsem mu jen své špatné stránky... A nakonec ho donutila říct něco takového..." zády jsem padla na postel. "Za všechno si můžu sama..." ztichla jsem a jen vnímala ty neztišitelné zvuky, které proudily do mých citlivých uší. Nevím, co mám teď dělat... Ale... rozhodně nemá cenu se tím trápit... Už je ráno... Asi bych už měla jít spát... Ale mně se nechce... Vstala jsem a šla do sprchy. Tak hodinku jsem na sebe pouštěla hodně teplou vodu a pak na sebe vzala něco volnějšího. Jdu si zaběhat. Sjela jsem tu dlouho cestu výtahem a pustila se do běhu už za posuvnými dveřmi paneláku. Nasadila jsem si sluchátka. Byl to jediný způsob jak přehlušit všechny ty zvuky. Když jsem byl mimo obytnou oblast, rozeběhla jsem se trochu rychleji. Musím na svoje místo, tam se teprve z toho všeho můžu vybít. Proběhla jsem parkem a zamířila k té staré budově. Náhle jsem ucítila, jako by mě něco kouslo do nohy. Hodně kouslo. Přišlo mi to jako takový ten psí stisk... Ale s tím rozdílem, že tomhle bylo v jednom bodě. V nose mi cuklo. Pak se mi podlomila a já slítla na zem. Překvapeně jsem ležela. Co... se to teď stalo...? Strhla jsem si z uší sluchátka a podívala se na nohu. Vytřeštila jsem zděšeně oči. V noze jsem měla vyhřezlou díru až na kost a krev byla rozprsklá všude v okolí té rány. A teď už jsem začínala pociťovat i tu krutou bolest. Z očí mi vytryskly bolestné slzy a z hrdla mi zrovna tak šlo bolestně syčení. Začala jsem se rozhlížet. Kdo mi tohle udělal?! Podruhé se mi to něco zahryzlo do pravého kolene. Tentokrát jsem slyšela vystřel. Zařvala jsem, více zděšením než bolestí. Ještě více mě děsilo, že se rány neléčí tak rychle jako normálně. A stále jsem nikoho neviděla.
"Kdo jsi?" vyjekla jsem. "Proč mi tohle děláš?!" nepřišla mi žádná odezva. Au... tak zatraceně moc to bolí... Ozvalo se ještě mnoho výstřelů a moje tělo sebou mnohokrát škublo. Zoufale jsem zůstala ležet na zádech. Krev, která se mi krkem hrnula do úst a z nich ven mě dusila. Pach čehosi mě omračoval. Zamlženým pohledem jsem pozorovala osobu, která se ke mně blížila. Kdosi z druhé strany mě kopl do žeber.
"Býval by tu stačil jeden. Tahle ubožačka nebyla žádná práce."
"Těžko uvěřit, že tohlecto," ucítila jsem náraz a zakřupání a nesnesitelnou bolest. Přišlo nutkání křiku bolestí, místo toho se mi ale z úst vyvalilo více krve. ,,je její dcera."
"Nemelte pořád a dejde se do toho." ozval se jakýsi hrubý hlas. Pozorovala jsem jak se ke mně sklání jakýsi chlap s šátkem přes tvář.
"Neboj se, už to nebude bolet." řekl a s těmi slovy se mi před očima rozlila tma.


Koženě řemeny se mi bolestivě zařezávaly do těla.
"Věděla jsi, že tu sílu s těhotenstvím a početím ztratíš?" ne... jak bych mohla...?
"A?" flusla jsem mu před nohy. "Ubožáci." bylo vidět, že ho to nasralo. Přiložil mi nůž ke krku.
"Tobě asi nedochází v jaké jsi situaci, že ne? Asi bych ti to měl připomenout." ruka s nožem mi sjela na břicho. Se spokojeným úsměvem sledoval můj nastálý výraz.
"Bojíš se, Coro?"
"Nech být to dítě... Do sporu nepatří."
"Ale patří... stejně tak jako ty... A já... A jako Leon." bodl a řízl. Zatmnělo se mi před očima.


Probudila jsem se z křikem. Proč se mi pořád zdá o matce? A proč přitom musím být v její kůži? Nechápu tyhle sny... Cítila jsem jak je celé mé tělo hrozně spocené. Je mi zima... Snažila jsem se otevřít oči... jenže to nešlo. Vyděsilo mě to.
"Proč nevidím?!" vyjekla jsem zoufale a chtěla si sáhnout na tvář. Ale sebemenší pohyb čehokoliv mě ukrutně bolel... Vrchol pohybu bylo skoro nepatrné ohnutí prstů pravé ruky.

Pořád jsem jen ležela... Nic jiného jsem ani dělat nemohla. Myslela jsem, že z toho zešílím. Od těch hrozných myšlenek mě vytrhly až kroky, které se ke mně blížily. Tělo se mi samo od sebe začalo třást. Moc se bojím. Strašně moc se bojím... Škubla jsem sebou, když se kousku mé tváře, kde jsem necítila obvaz, dotkly něčí prsty.
"Kdo... jsi? Co se mi stalo? Proč nevidím? Kde jsem?" chrlila jsem otázku jednu za druhou. Ta osoba ale neodpovídala. Začala něco dělat na mé pravé noze. Odhadovala jsem to na rozvazování obvazů. Dělala to hrozně opatrně, ale stejnak to šíleně bolelo.
"Proč mi neodpovídáš...?" stále nic.
"Tak řekni něco!" brzy jsem všechno vyptávání se vzdala. I mluvení znamenalo bolest a taky jsem z toho začínala být unavená.


Ale to bezmocné ležení, ticho a neschopnost vidět, mě vážně přiváděly k šílenství...

TNT 27

31. srpna 2013 v 19:42 TNT

Moje nálada klesla na bod mrazu. Tohle je věc, kterou na něm absolutně nesnáším... Abych nemusela jako vždycky trčet v prázdném bytě, sešla jsem o dvě patra níže, obtěžovat svého zpívajícího souseda. Slušně jsem zaklepala a pak dovniř vpadla jak otravná vosa. Sedla jsem si gauč a pak teprve si všimla, že ten chlapec před chvíli vylezl ze sprchy. Jeho tělo bylo ještě mokré a kolem pasu měl zelený ručník. Fakt musí milovat zelenou. Ale musím uznat, že zrovna jeho si s jinou barvou vlasů neumím dost dobře představit. Zamlaskala jsem a upřeně ho pozorovala a prohlížela, když si šel sednout ke mně. Ve tváři měl pobavený výraz.
"Páčim sa?" zeptal se a pohodlně se opřel. Pohledem jsem sjela jeho ruce a bříško. Na tyhle oblati těla jsem ujetá.
"Vela." přisunula jsem se k němu blíž a dlaní mu přejela po tom bříšku. ,,Hlavně... tohle." sklonila jsem se a dala mu na něj pusu. Začal se smát.
"No teda, tohle dělá slušně vychovaná holčička?" uculila jsem se a obkročmo si na něj sedla. Přiblížila jsem se k jeho tváři.
"Trochu vím... jak svádět kluky. Taťka mi dal pár rad." přiblížila jsem se ještě blíž a začala se mu dívat na rty. Bylo vidět, že ho to pokouší, ale nakonec se ovládl.
"Měla by jsi ze mě slézt." řekl opatrným hlasem.
"Proč?" svůdně jsem se usmála a odhrnula si vlasy tak, aby mi byl trochu vidět krk. Což nebyl takový problém. Vlasy mám blonďaté po tátovi (dokud jsem neviděla fotku, kde mu bylo šest, nevěřila jsem) a tu úchylku na melíry taky. Stejně jako on jsem to měla nepravidelně žíhaný černými proužky. A taky byly jen o málo delší než jeho. Sahaly sotva k ramenům. Vzal pramínek mých vlasů mezi prsty a zamyšleně ho promnul.
"Protože by mě tvůj tatík zabil." odpověděl. Cítila jsem v tom vyhýbavost. Tohle není ten důvod.
"Notak, myslíš, že by mě tatínek učil jak oblbnout kluka, kdyby mě pak od nich chtěl odhánět?" prstem jsem mu přejela po krku. "Nelži. Vybal to. Proč mě odmítáš?"
"Kath, já... prostě nemůžu. Jsi krásná a přitažlivá, ale..." můj prst se zastavil.
"Ale?" zopakovala jsem. Neodpověděl. Jen začal vstávat a tím mě donutil se taky zvednout.
"Zkouknem nějakej film, co ty na to? Mám novej horor. A ten si určitě ještě neviděla." mrknul na mě. Povzdychla jsem si. Zase od toho utekl... Pak jsem to ale nechala být.
"Why not?" usmála jsem se a začala rozkládat gauč. Sama na televizi nekoukám, ale s ním čekuju filmy stále, a tak házení deky přes gauč a shánění polštářů a deky přes nás už byl můj atomatickej job. Uvelebila jsem se a čekala na něj. Vrátil se už oblečený. Pak to zapnul a šel ke mně. No ke mně... lehl si tak daleko jak to jen šlo. Tak chladný a odměřený... Sekla jsem po něm nespokojeným pohledem a pak odvrátila zrak k plazmovce. Nechápu... co má za problém?! Pokud vím, tak nikoho jinýho nemá a jsem si témeř jistá, že žádný zajímavější objekt než jsem já vyhlídlý taky ne.. Tak proč? Sakra... to mě štve.... deprimuje... rozčiluje...

Pootevřela jsem oči a zamžourala do polotmy. Uh... já usnula...? Mátožně jsem se posadila a rozespale se rozhlédla. Kde jsi, Danieli...? Tady není... Asi šel spát k sobě, když jsem tu usla... Docela začínám přemýšlet nad tím, zda je mu moje přítomnost skutečně tam nepříjemná. Promnula jsem si oči a pak se "jemně" propleskla a vybatolila se z gauče. Tiše jsem přešla k jeho pokoji a otevřela co nejtiššeji to šlo. Nebo aspoň jak to šlo nejtišejc pro moje uši. Vešla jsem do tmy. Chvíli jsem se musela rozkoukávat, protože měl jako já tmavé závěsy, přes které absolutně žádné světlo neprošlo. Stále trochu slepá jsem nahmatala postel a přesunula se na ni. Brzy už jsem viděla dost dobře. Tolik, abych viděla jeho spící tvář. Prsty jsem se dotkla jeho krásné a prostě dokonalé tváře. Vyjekla jsme překvapením, když se jeho ruka máhle vymrštila a pevně mi stiskla zápěstí. Otevřel oči a podmračeně se na mě podíval. Asi ho uklidnilo, že jsem to jen já, protože jeho výraz okamžitě změkl.
"Promiň. Mám lehký spánek." pustil mou ruku.
"To vidím, vyděsilo mě to." poznamenala jsem.
"Však ty mě taky. Takhle se ke mně plížit..." protřel si oči a pak je zavřel.
"Ty se chystáš zase spát...?" připitoměle jsem se zeptala. Položil mi ruku na hlavu - a pak mi začal cuchat vlasy ještě víc než musely potom ležení být.
"A co bys takhle v noci chtěla? Se mnou? S někým, kdo to nechce?" přehodil přes sebe peřinu. Zacukalo mi ve tváři. Shrnula jsem ji z tváře a pak si mu sedla na břicho.
"Proč mě nechceš? S čím je problém? To už někoho máš? Nebo se ti někdo líbí?" mračila jsem se.
"Nemám a nemám ani někoho, kdo by se mi líbil." upřeně na mě hleděl. "A prostě nechci." zasyčela jsem. Stále to nechápu... Každý mě chce...
"Ale... proč?" nahnula jsem se k jeho tváři až se moje rty skoro dotýkaly těch jeho. Uhnul rychle, skoro jako by s odporem.
"Danieli..." proč mlčíš? Proč mi uhýbáš? "Řekni mi jeden jediný rozumný důvod... A já už tohle téma navždycky pohřbím..." zdálo se, že zaváhal. A taky, že volí slova. Tou zvědavostí jsem dočista ztichla a čekala, co z něj vyleze, protože já tohohle kluka prostě chci. Je mi jedno, jestli jsem vlezlá.
"Protože... tě znám... Dosud si šla po každým, kdo se naskytl a splňoval tvoje požadavky. Myslíš, že jsem si nevšiml kolika chlapům, jsi se už pochlubila svým bytem? A kolik jich od tebe odjelo až pozdě ráno? Nechci být s někým, kdo mě podvede s kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv, rozejde se se mnou až omrzím. Nebudu jediný, koho bude mít. I kdybych se zbláznil a přetrhl a snesl ti modrý z nebe, jen abych tě u sebe udržel. Jen bych tě víc rozmazlil, udělal to, co dělá každý. Takovouhle chybu, která všechno akorát víc zkazí..." posadil se. Jeho výraz se změnil. Už nebyl tak milý... Zdálo se, že teď, když se rozmluvil, už se vůbec nechystal přestat. Naopak to chtěl dokončit.
"Nejsi můj typ a taky nemám rád namyšlený holky. A ani holky, které jsou první, co svádí..." odmlčel se. Myslím, že už ani dál mluvit nemusel. Stačilo mi to.
"Přestaň..." zamumlala jsem. Ale on nekončil.
"Svádíš každého, kdo se ti líbí?"
"Dane,... prosím..."
"City tě nezajímají. Nikdy jsem z tvých úst neslyšel slova mít rád a milovat. A víš, jak se říká ženám, které jsou takovéhle?"
"Dane!" křikla jsem. Dlaní mi zakryl pusu a nadechl se k dalším slovům. Nakonec ale nic neřekl a dlan odtáhl. Jeho další slova byla tichá.
"Takové jako jsem popsal tebe? Víš to." vytryskly mi slzy. Danieli... Čelem jsem se mu opřela o hrud.

"Chápu, omlouvám se..." bylo jasné, že jsem prohrála. Na plné čáře.


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)