BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






WD III.

22. července 2013 v 14:10 |  Walking Dead

III. Pomsta člověka je zlá,
mrtvému člověku to ale může a je jedno.



,,Neber si to osobně, jdu jen za svým cílem." stisk jeho objetí zesílil a na krku jsem brzy ucítila chladnou čepel. ,,Výzkumy vyžadují objeti, i co se jedná o lidi."



"Kde. Je. Můj. Niky?! Lenalle!!" zaječela jsem a šla hledat tu blbku. Uviděla jsem ji na balkóně Smála se mi a mávala s mým plyšovým králíčkem.
"Spát s plyšákem. Ellen, jsi tak malá!" smála se a pak si vylezla na zábradlí. Automaticky ve mně zatrnulo.
"Neblbni, spadneš." tomu se jen zasmála.
"No a?" vytáhla se na špičky a jako baletka se na tenkém zábradlí zatočila. Jak jsem očekávala, podjelo jí to a její tělo se zhouplo dozadu. Věděla jsem, že to nestihnu, tak jsem se prostě jen koukala jak padala dolů a s dunivou ránou se její hlava rozbila o dlažební kostky cesty, která vedla přímo pod balkónem. Povzdychla jsem si a s flegmatickým pohledem jsem dívala jak se pod jejím tělem tvoří kaluž krve. Na to, že tady každej den umřou minimálně dva tři zombíci, už jsem si docela zvykla. Pak jsem ale úplně strnula. Ušpiní mi Nikyho! Vylítla jsem z balkónu a z obýváku, přičemž jsem málem srazila Vin. Ale během několika vteřin, kdy mě osoba sjela totálně nevraživým pohledem, mi došlo, že to Vin fakt není.
"O- omlouvám se." hlesla jsem. B-bojím se. N-narazila jsem do něj... Srazila ho... a ještě na něj spadla.
"Kam se ženeš, blbko?" drapl mě za rameno a surově ze sebe strhnul.
"Lee mi něco vzala a pak s tím sletěla z balkónu..." vybreptala jsem nejistým hlasem a v očekávání potenciálního nebezpečí jsem se od něj kus odsunula. Postavila se a odfrknul si. Klekla jsem si a poníženě sklonila hlavu.
"Moc se ti omlouvám... Prosím, neubližuj mi..." sklopila jsem pohled. Narušit jeho osobní prostor byla jedna věc, dotknout se ho druhá. Jenže dovolit si ho poškodit, i když byl nemrtvý, byla jedna z nejhorších věcí, kterou jsem mohla provést. Mlčel. To není dobrý... Jen jsem překvapeně zvedla hlavu, když jsem uslyšela kroky. Na záda jsem mu zírala, dokud neodešel z místnosti. Ah bože,... tuším něco špatnýho...

Vyšla jsem ven. Plyšák, který se koupal v kaluži krve, už mi více den skazit nemohl, i když to byla jediná věc, která mi zůstala z dětství. Vzala jsem ho, zcela ignorovala Lee, která už si zase oživlá, prokřupávala krk a šla s ním nahoru. Ale ať na mě kuje cokoliv, stálo mi to za to,... i když tu krev už asi nevydrhnu... Prošla jsem kolem kuchyně. Vin tam zrovna něco kuchtil. Kromě mě tu jiný člověk, myslím úplně živý člověk, nebyl. Ovšem témeř všichni se tu snažili žít jako normální lidé. Taky můžou normálně jíst, ale krev živých potřebujou, aby se jejich umírající tělo zase zregenerovalo. Je to vlastně skoro jako zázračný lék, který drží tak maximálně tři dny. A tak, jako jediný člověk široko daleko, si tu připadám jak léčivý bonbón, kterýho si každý den někdo cucne. No, nestěžuju si. Můj život byl skoro stejný před dvěma měsíci. Skoro stejně hýčkaná, opečovaná a dokonce ochraňovaná. Na lehkou anémii už jsem si zvykala a nějak na ni nebo sebe neupozorňovala, protože to věděli a náležitě mi to opláceli. Vin si mě všiml a usmál se.
"Zkouším udělat salát podle jednoho receptu, zkusíš to?" poodstoupil, abych se mohla podívat. Oplatila jsem mu úsměv a došla k němu.
"A co v tom je dobrýho, Vine?" vzala jsem si od něj lžičku a zvědavě ochutnala.
"Zkus hádat." pousmál se a visel na mě očima. Můj jazyk byl vybíravý natolik, že když mi něco chutnalo, tak to určitě znamenalo, že je to dobré. Převalovala jsem to v ústech.
"Kousky masa a salámu, těstoviny, sýr, zakysaná smetana, sůl, nakládaná mrkev a hrášek." překvapaně pozvedl obočí.
"Páni jsi dobrá, jak to děláš?"
"Prostě vycvičený jazýček." zazubila jsem se. ,,Je to sice taková podivná kombinace, ale je to dobrý. Ale mám pocit, že je tam ještě něco..." v očekávání, co řeknu, mu zasvítily očka.
"Vejce." řekla jsem nakonec a on se zasmál.
,,Už jsem myslel, že mám vyhráno. A tys na to přišla." cvrknul mě do čela. "Namažu ti nějaký chlebíčky, chceš?"



Osprchovala jsem se a hodila své tělo do "pořádku", jelikož jsem cítila, že se dneska bude něco dít, a že se mi to líbit nebude. Ostatně, žádné z jeho týrání se mi nikdy nelíbilo... Bylo kolem šesté, a tak jsem si sedla na postel, opřela se o polštáře u stěny a otevřela si knihu. Nestihla jsem si ani najít, kde jsem posledně skončila, protože se rozletěly dveře. Už pohled na tu velkou krabici, co mi zakrýval výhled na jeho tvář, se mi nezdál. Zaklapl dveře nohou a krabici postavil na postel. Zadívala jsem se na ni.
"Co je to?" nejistě jsem se zeptala.
"Uvidíš, teď se svlíkni." opáčil. Vykulila jsem oči.
"Co že mám udělat...?" podíval se na mě přivřenýma očima.
"Svleč se." jeho hlas byl o dost výraznější a zněl teď jako absolutní příkaz. Rukama jsem si objala ramena a zavrtěla hlavou. Všiml si toho. Protočil oči a pak strhl do lehu.
"Chceč to mít horší? Budiž." zasyčel a pak se mě hedvábnou noční košilku a kalhoty rychle sundal. Bránila jsem se jen z principu, protože jeho síla byla naprosto surová. Brzy mě opustil i ten cit pro princip, protože se moji ruce ocitly v poutech. Z vrchu krabice si vyndal několik kelímků s barvami a pak paletu. Od každé barvy si trochu na paletu nanesl a pak si vyndal tenký štětec. Fajn... chce mě malovat, ale kde má vodu na vlhení barvy? Asi pochopil, na co myslím.
"Tohle je spešl tělová barva." řekl s poťouchlým výrazem a bavil se mým nastálým výrazem. On chce malovat na mně?! Ve chvíli, kdy se černá barva dotkla mého krku už to bylo jasné. To zase jednou vymyslel věc...

Zčervenala jsem, když mi začal pomalovávat hrudník. Pečlivě si mě prohlížel a svou kresbu tvořil detailně. Celou dobu mlčel, tělo nebo mě nijak nekomentoval. Občas, když jsem se byť jen nepatrně pohnula, něco nespokojeně zamručel. Když byl hotov, neměla jsem tělo pomalované celé, jen na něj nějaké obrázky. Podíval se na svoje hodinky.
"Už to budou tři hodiny, teď to začně působit." nahnul se ke krabici a vytáhl z ní jednu menší umělou s vysouvacím víkem. Položil mi ji na nepomalovaná stehna.
"Co... co má začít působit?" nedůvěřivě jsem se na bílou krabici na svých stehnech dívala. Pak jsem ve vzduchu zavětřila něco sladkého.
"Přeju ti krásnou noc." řekl s úšklebkem, uklidil si věci a víko odsunul. Tělo se mi začalo chvět, když se mi na nejvíc pomalované břicho vyvalila hromada hmyzu... tisíce velkých zrzavých mravenců.


Zírala jsem z okna a poslouchala naléhavé bouchání na dveře.
"Ellen, jsi tam? Stalo se něco?" volal, ale neodpovídala jsem, i když po hlase jsem poznala Vina. Neměla sem sílu odpovědět. Z hlouby duše jsem si přála, aby dveře neotevíral. Nechtěla jsem, aby mě viděl takhle. Ale otevřel je.
"Už jsou dve odpoledne, tak jsem si říkal, jestli jsi- Panebože, co se ti stalo?!" slyšela jsem jak ke mně doběhl. Donutila jsem se pohnout očima, aby viděl, že ho vnímám. Zlostně skřivil tvář.
"To je zase bratrova práce, že?" ruku, kterou se chtěl dotknout mé tváře, stáhl a sevřel v pěst. "Já ho zabiju." zavrčel. Takového ho neznám... Pokusila jsem se o úsměv, ale koutky se mi jen chabě zvedly.
"To nic, ošetřím tě." řekl a už ho nebylo. Vrátil se brzy i s lékarničkou, která tu vlastně byla jen kvůli mé osobě. A doteď byla velice užitečná, a jak tuším, bude i nadále. Začal z postele sklepávat mrtvý hmyz. Z nějaého důvodu to všechno během noci pochcípalo. Zavřela jsem oči a jen vnímala jak mi rány ošetřuje. Sama už jsem je viděla, užila jsem si jich dost. A té bolesti taky. Bolestně se mi zakabonila tvář. Tak moc to pálilo...


Seděl u mé postele a krájel mi jablka na malé kousky. Jeden pak vzal a vložil mi ho do úst.
"Jak se cítíš?" zeptal se, ale bylo na něj jasně vidět, že to na mě vidí, a že se ptá jen z lidských morálních zásad. Pomalu jsem s nezakrytelným bolestným výrazem rozžvýkala jablko a se slzami v očích ho polkla.
"Radši ti udělám krupičku." chystal se postavit, ale zastavila jsem ho jemným zataháním za rukáv. Zavrtěla jsem hlavou a pousmála se.
To stačí... děláš pro mě až příliš." řekla jsem tiše. Krk jsem měla poškozený snad nejvíce, a tak jsem se bála namáhat hlasivky. Zatvářil se trochu ublíženě.
"Vadí ti, že se o tebe starám?" zavrtěla jsem hlavou a sklopila oči. Chvíli byl ticho.
"Je mi líto, jestli ti má přítomnost vadí... Měla jsi to říct..." zamumlal.
"Ne,... tak jsem to nemyslela, jen..." jak to mám říct? Takhle jsem to ale vůbec nemyslela! Pousmál se.

"Mrtví démoni jsou zvláštní bytosti, že?" pocuchal mi vlasy, pak dokrájel druhé jablko a tácek mi podal. "Buď při jídle opatrná." pak se spěšně odešel a rychle otočil. Zůstala jsem zaraženě koukat na dveře. Co... to do něj vjelo...?
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)