BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TNT 16. Death

7. července 2013 v 13:09

"No tak, zlatíčko!" tvůj snoubenec na tebe už netrpělivě čeká. My také netrpělivě čekáme. A co teprve ti lidé, kteří ti chtějí tak laskavě popřát k narozeninám! Tak už vyjdi z toho pokoje!" bylo slyšet za dveřmi.
"Ale mami, já to muže už vidět nechci." seděla jsem na židli a s nezadržitelnými slzami jsem si ničila krásné líčení.
"Miláčku, ale ten muž je tvůj snoubenec! A dneska tatínek ohlásí datum vaší svatby! Tak broučku... Nebo zavolám zámečníka a budeš mít po tom hloupém trucování!" popotáhla jsem. Už jsem byla na konci svých sil. Celý ten bohatý hnusný život... Už ho nechci... Nechci ho! Škubla jsem sebou, když se na okně ozval jakýsi hluk. Došla jsem k němu a podívala se dolů. Přímo jsem se střetla s tím nefritovým pohledem. Tváře červené od slz mi od toho pocitu, který náhle svíral mé srdce, zčervenaly ještě více. Laskavě a hřejivě se usmívaly. Byl to tak něžný pohled, za který bych mu darovala úplně všechno.
"Promiň mi, vylekal jsem tě viď?" drze se sám pozval dovnitř a chytil mě za ruku. Políbil mě na její hřbet přes bělostnou rukavičku. Pak se krásně usmál.
"Jsi nádherná, Amber." narovnal se a přiblížil se mi ke tváři. Z malé kapsičky na svém obleku, vyndal malý jemný kapesníček a začal mi skoro s přehnanou opatrností sušit tváře a oči od slz.
"Už neplakej." rukou si mě přitáhl do objetí a pohladil mě po vlasech. "Neplakej, moje princezno." pramínky mých vlasů si natáčel na prsty a jemně za ně tahal. Vážně mě to pozvolna uklidnilo. Zvedla jsem k němu pohled.
"Děkuju,... Juliane." už jsem se usmívala. Za dveřmi se ozval jakýsi šramot.
"Amber, za chvíli se dveře otevřou a já vejdu dovnitř! Ještě máš poslední šanci sama otevřít!" ozval se za dveřmi matčin pronikavý hlas. Zazmatkovala jsem.
"Juli- musíš pryč. Schovej se!" začínala jsem panikařit, ale stále jsem mluvila šeptem. Jeho tvář byla ale klidná.
"Uvidíme se na plese." mrknul na mě. "Určitě si se mnou musíš zatančit. Neboj, bude to v pořádku. " s tím se skoro nepostřehnutelné vypařil. Skoro ve stejnou chvíli, jako v zámku zarachotil klíč a velké dveře se rozletěly dokořán a můj již zachmuřený pohled se setkal s matčinýma přísnýma očima.

Vynadáno jsem dostala dvakrát. Nejdřív od matky ještě na místě. Podruhé na plese od otce, když to na mě matka vše řekla. Kázání přišlo i potřetí, kdy se o tom neplánovaně pro všechny dozvěděl i ten muž, můj nechtěný snoubenec. Tančit s ním celou noc bylo jako ten nejhorší trest. A Julian se vůbec neukázal. Alespoň jsem ho nikde nezahlédla. Vidina toho, že jeden tanec bude s ním, mě ještě držela na těch vysokých podpatkách a na tanečním parketě, protože každá má myšlenka nakonec zamířila k tomu samému: k útěku. Veděla jsem totiž, na co Julian poslední dobou myslí a to, že tu není mě drtilo.

Ten pro mě nejdelší ples ze všech konečně skončil a poté, co jsem měla za sebou otcovo prohlášení, týkající se té svatby, mi bylo dovoleno se vzdálit do svého pokoje. Byla jsem smutná a hlavně zklamaná. Celý ten čas jsem čekala na něj. Těšila se. Cítit jeho doteky, dívat se do těch krásných zelených očí a sahat na jeho krásné světlé a hebké vlásky. Nic z toho se ale nekonalo. Julian nepřišel. Ani v noci po plese. Sedla jsem si k oknu a trpělivě naň čekala. Mohlo se třeba stát něco, co ho zdrželo. Ale miluju ho tolik, že bych raději věděla, že přijít prostě nechtěl, a ne, že nepřišel proto, že se mu něco stalo. To bych vážně nedokázala přijmout. Můj pohled se stále upíral na okno. Až když jsem byla unavená tak, že na stoličce, na které jsem seděla, jsem skoro usínala. Nechala jsem tedy okno úmyslně dokořán a šla si lehnout. Na sundavání si šatů jsem byla příliš líná.

Probudil mě obrovský řachot. Prudce jsem vstala a s očima rozevřenýma odkořán jsem vzhlížela na rozbité výplně oken. Ozval se řev a rány. Oklepala jsem se. Náhle se mě zmocnil takový zvláštní pocit. Začala jsem se třást. Nezastavitelně třást. Ten pocit... Chvíli jsem jen seděla a pokusila se uklidnit. A pak co mě napadlo, bylo vyběhnout ven na chodbu. Chytila jsem se za ústa, protože to co jsem viděla... Navždy změnilo můj pohled na svět. Kousek ode mě se ozývalo žalostné a bolestně vzlykání. Hned jsem poznala ten hlas.
"Matko!" rychle jsem k ní došlo a sedla si před ni. Byla celá od něčeho červeného. Táhle to teklo a docela to páchlo.
"To je krev, broučku, to ty neznáš." zachraptěla matka. Naprosto jsem nechápala, proč se na mě začala usmívat. Tohle ale není dobře, ne? Tohle není veselé... Tak proč se usmívá? Zoufale jsem se a ni podívala.
"Umřeš?"
"Možná." slabě přikávla. Krev byla všude kolem. Jednou rukou se držela na levém boku. Pak zvolněna a spadla do svislé polohy. Asi ztrácí sílu... V tu chvíli už jsem nevnímala to okolo. Sama jsem ji zamáčkla tu ránu. Znovu se začala usmívat.
"To nepomůže, umřu víš?" zavrtěla jsem hlavou.
"Ale to nesmíš! Kdo ti to udělal, matko? Řekni." zatvářila se odmítavě.
"Nemůžeš to vědět." viděla jsem na ni, že mi chce ještě něco říct, ale zhrdla ji už nic nevyšlo. Pod prsty jsem cítila jak krev, tak zrychlující tep. Nejdřív byl hrozně rychlý a pak zase hodně pomalý až úplně utnul.
"Mami...?" dívala jsem se na mrtvé tělo. Nemohla jsem věřit, že se tohle opravdu dělo... Vždyť... vždyť... vždyť něco takového se nemohlo stát... Zvolna jsem se posadila. Musím najít otce... Musím s ním mluvit! Musí vědět, co se stalo! Nadzvihla jsem si šaty a bosýma nohama se rozeběhla chodbou. Všude panoval chaos. S každou další kaluží krve a mrtvým tělem mě více a více polévalo horko z téhle hrůzi. Cítila jsem na sobě pot, jak moje vyděšené tělo rychle pracovalo. Neměla jsem ale čas se zaobírat tím, jak vypadám nebo jak se cítím. Ani dokonce tím ne. Cesta k jeho kanceláři byla dlouhá a všude byly slyšet výbuchy, které otřásaly zemí. Tou nekonečně dlouhou cestou přes mnoho poničených chodeb a schodů a místností mě začínala děsit další věc. A to, že mě mrtvý lidé a krev začínali nechávat zcela chladnou k jejich smutného osudu. Vběhla jsem do kanceláře. Krev všude po zemi i rozmazaná po stěnách už na mě nezanechávala žádný dojem. Vzpomněla jsem si na to množství filmů, kde hlavní hrdinky byly vždy čím dál zděšenější. Možná proto bylo tak děsivé, že já byla vystrašená s každou minutou méně. V jednu chvíli už jsem si mrtvá těla i odkopávala z cesty, abych se dostala k mrtvole svého otce. Vždyť jsou to už jen těla... nic necítí, ne...? Přidřepla jsem si k otcovu tělu a zatřásla mu ramenem. Třeba jsem se mýlila. Třeba ještě není mrtvý. Ale asi jsem měla pravdu. Ani se nepohnul. Zmeřila jsem mu tep, mluvila na něj a snažila se ho pár způsoby probrat. Pak jsem se nešťastně a trpce uchechtla.

,,Ty jsi mi taky umřel, viď?" řekla jsem a postavila jsem se. Celé to bylo tak nereálné... Jak hodně živá noční můra. Ale ta pálivá bolest v rameni, jak v mé blízkosti předtím vybuchla bomba, se ozývala dost na to, abych o tom, že je tohle sen, absolutně pochybovala. Rozhlédla jsem se. Hluk a chaos a křik. A s ním se můj domov stával každou minutou větší a větší troskou. Moje oči byly stále suché, dočista bez slzy. Moje mysl si našla další prioritu: musím najít Juliana.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)