BLOG JE V ABSOLUTNÍ PŘESTAVBĚ...





Hranice 18+ - mladší na vlastní zodpovědnost a újmu.
Jedním z námětů tohoto blogu je yaoi.
Sprosťárny, věci pro někoho nechutné až urížející, vulgarismy atd.


Úchylové, yaoističky, dlaždici, čtenáři a milovníci neobvyklým paringů, jsou zde vítáni. ^^

Oznámení pouze pro kopírovací zabedněnce bez originality na něco vlastního: jestli někde objevím něco odtud BEZE ZDROJE, tak si mě nepřejte, zmrdi. :3






TH III.

22. července 2013 v 15:43 |  Three Hearts


Část III. Obrácené město



Prostor jehož zdi dýchají,
rohy jež nikdy nespí.
Kde pojí se tma a ožívá smrt,
město osudového bytí.
Ony tam čekají,
ty neživé věci.
Až živá noha na nich stane,
oči děsu se probudí...




Zvedla oči nahoru a sledovala nebe, které vlastně měla pod sebou. Byl to prostor plný modrého nebe a mraků. Vysoko nad tím prostorem byla zelená tráva plná lučního kvítí, stromů a keřů. V těch místech se z palouky tyčilo obrovské město plné věží. Město postavené opačně. Jeho věže jako obrovité krápníky čněly hrozivě do modrého nic. Jen mraky. Žádné slunce, ani v noci hvězdy. Den a noc se tam nestřídali, věčně stále modrá a mraky. To byl svět Eve, odraz její prokleté duše. A dokud nebude povolána, může sedět na střeše nejvyšší věže a sledovat modré nebe a bílé mraky do zešílení. Její rozčepýřené vlasy zářily všemi možnými barvami a padali jí hluboko do obličeje tak, že z celého obličeje byly vidět jen šklebící se rty, obmalované fialovou třpytivou rtěnkou. Eve v tomhle světě žila již spousty let, ale její tělo si stále uchovávalo podobu právě dospělé dívky. Na sobě měla černé jednoduché oblečení zakrývající to nejdůležitější a staré jizvy. Na krku měla připnutý černý a těžký ocelový obojek, ze kterého visely a houpaly se tři rolničky na stříbrných tenkých řetízcích. V pravé ruce držela malý přístroj s velkou obrazovkou a spoustou tlačítek. Seděla na věži v městě, jež stálo obráceně, houpala znuděně nohama a netrpělivě jimi kopala do malých zatoulaných mráčků. Její duše se stávala neklidnou. Tušila, že čas probuzení se blíží. Dlouho předlouho tak seděla až konečně se Satanův prsten v jejím levém oku náhle čistě a jasně rozzářil. Zmizelý škleb se na její rty navrátil. Postavila se, roztáhla ruce jako křídla a nechala své tělo přepadnout do nekonečného modrého prostoru. Otevřela oči. Oko a znak pod ním jasné zářily. Ležela v malé vaničce celá ponořená do divné zelené vody, zcela obnažená a napojená na spousty přístrojů. Přístroje se náhle odpojily a ona se mohla posadit. Od dveří se ozval hlas a kroky.
,,Konečně jsi se probudila. Vzrušuje mě pohled do tvých znovu živých očí." majitel hlasu a kroků k ní klekl a vzal ji za bradu. Druhou rukou jí odhrnul vlasy z obličeje. Přitáhl si ji blíž k sobě a obdivně, střídavě s chtíčem si prohlížel její tvář.
,,Jsi pořád tak nádherná." zaleskly se mu oči. Její však byly stále bez lesku, přivřené a němé.
,,Znovuzrodil jsem tě jako svůj výtvor! Jsi mé dítě a jsi živá! Mluv!" do jeho výrazu se vloudil náznak šílenství. Rukou, kterou držel vlasy z čela ji obejmul okolo krku a vytáhl ji z vody. Pak se její oči náhle plné života rozšířily a ruka s nepřirozeně dlouhými nehty pročísla jeho hlavu, tak jednodušše, jako kopancem mrak v její duši. Jeho tělo s sebou škubalo. Bylo pořád živé a navždycky mělo být.
,,Stvořil jsem tě! Jsi jako moje dcera, Eve!" křičela ústa pokrytá krví.
,,Odpade." Znechuceně ruku vytáhla a jeho tělo odhodila na zem. Bez kapky citu po něm přešla jak po měkkém koberci a oblékla se do šatů, které z ní vysvlékl. Do jediné kapsy upnutých kalhot schovala onen důležitý přístroj. Oko a znak přestaly zářit. Obešla svíjející se tělo a přešla k velké vytríně na druhém konci temné místnosti. Byla prázdná.
,,Yohu... Rozeslal si prsteny? Zajímavý." v její tváři byl znovu ten infantilní úšklebek.
,,Až dokončíš úkol, musím tě znovu zabít a pohřbít, Eve." rozchechtal se. Jeho zreinkarnovaná tvář se šklíbila na Eve. Postavil se a přešel blíž.
,,Měla bys jít odstartovat Hru, než tě zničím svou láskou." chechtal se dál. Natáhl k ní ruku.
,,Nepřibližuj se, čaroději." usmála se jako někdo, kdo přišel o rozum a jeho jedinou myšlenkou je bezrozdílově zabíjet. Jeho přibližující se ruka, po čistém seku, dolétla na druhou stranu místnosti a na zdi vytvořila krvavý šmouhanec.
,,Sám jsem tě oživil. A po Hře si tě taky sám zabiju." řekl s ledovým klidem. Přešel místnost a ruku si nasadil jakoby jeho samotné tělo byla jen dřevěná loutka. Pak luskl prsty a po jeho těle zbyl obláček kouře. Zmizel. Zmizel jako pouťový kouzelník. Eve se kousla do jazyka až jí po rtu začala stékat sytě rudá krev. Nechala ji dopadnou na jeden z prstenů se znakem Orgelu. Začal temně zářit. Z rudého drahokamu v něm vsazeném začal vycházet temný vír, který se posléze zlomil do místnosti a začal se zhmotňovat v tvar.
,,Nighel." řekla a klekla k malému zvířátku. Vesele zamňoukalo a vyskočilo jí za krk, kde se pohodlně uvelebilo. Eve pak rukama rozrazila vysoká vrata a chodbami sídla Hraběte Beckhankeho vyšla na jasné slunečné světlo. Sídlo bylo obklopené hustým lesem a několik mil za ním se zdvihalo staré šedé město. Nebylo skutečné, jen replika dávno vypáleného originálu. I když svítilo žluté slunce, nad městem visel temně černý mrak a navždy svou existencí zakazoval projít jasnějšímu světlu přes něj a vrhnout teplo do chladného města. Eve se odrazila z mostu, který půlil Velkou řeku Oltravu a doskočila přímo do toho města. Zdlouhavě pronesla rým:


,,Chladné zdi a věčná tma,
to je Šedé město Celtura..."

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama


Hodně obrázků je víceméně z:



Či z mého externáku a tam už se po zdroji nijak nedopídím.
Myslím, že většina pirátů se shodne na tom, že je to prostě na googlu a tam jsou věci prostě veřejné...
Kdyby měl ale někdo s nějakým problém, smažu ho. :))

To samé bude platit pro videa. :)